Veřejný prostor

Definice veřejného prostranství se objevila v § 4 odst. 2 zákona ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Byla výslovně určena jen pro účely tohoto zákona a měla podobu otevřeného výčtu: „Veřejným prostranstvím podle tohoto zákona jsou zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení.“

Na základě pozměňovacího návrhu poslance L. Š. se obdobná definice dostala i do § 34 českého zákona o obcích, č. 128/2000 Sb., který definuje veřejné prostranství jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. V předchozí právní úpravě (zákon o obcích č. 367/1990 Sb.) se pojem vyskytoval také, ale bez přímé definice.

Novelizačním zákonem č. 229/2003 Sb. byla s účinností od 1. ledna 2004 definice veřejného prostranství ze zákona o místních poplatcích vypuštěna a nahrazena odkazem na definici v zákoně o obcích.

Český zákon o obcích používá tento pojem

• v ustanovení § 10 písm. a), které umožňuje obci obecně závaznou vyhláškou zakázat na některých veřejných prostranstvích v obci činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku
• v ustanovení § 10 písm. c), které umožňuje obci obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti k zajištění udržování čistoty veřejných prostranství,
• v ustanovení § 20 odst. 1, které umožňuje obci rozhodovat o názvech veřejných prostranství
• v ustanovení § 31 odst. 4, které umožňuje označovat budovy umístěné na veřejných prostranstvích též číslem orientačním

Zákon o hlavním městě Praze (131/2000 Sb.) používá termín v podobných souvislostech, avšak nedefinuje jej. Stavební zákon č. 183/2006 Sb. odkazuje na definici veřejného prostranství v zákoně o obcích.

Termín je použit i v zákoně ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Podle § 14 obec určí obecně závaznou vyhláškou místa, která podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství podle § 4.

Pojem vznikal spíše zvykově, přičemž o jeho přesný rozsah existují výkladové spory. Slovo „prostranství“ a výčet příkladů nasvědčují tomu, že lze do pojmu zahrnout jen otevřená prostranství, nikoliv veřejně přístupné interiéry veřejných budov, provozoven či vozidel poskytujících veřejné služby atd.

Spory vznikají zejména kvůli tomu, která místa podléhají poplatku za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství, který v některých případech musí obci platit dokonce i majitel pozemku. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (č. 211/2005 Sb.) uvedl, že při rozhodování, která místa v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství, je obec vázána nejen definicí veřejného prostranství v § 34 zákona o obcích, ale i celým systémem územního plánování a stavebního řízení a že „další prostory přístupné každému bez omezení“ je nutno chápat jako prostranství obdobného charakteru jako náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, nikoliv jako „jiné prostory“.

Skupina poslanců PS PČR navrhla zrušení § 34 zákona o obcích, jehož obsahem je definice veřejného prostranství, a obdobného ustanovení v zákoně o místních poplatcích, protože podle nich nepřiměřeným způsobem zasahují do vlastnického práva garantovaného českým ústavním pořádkem (např. čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud 22. března 2005 nálezem č. 211/2005 Sb. první návrh zamítl, zejména s ohledem na dávnou právní tradici omezení vlastnického práva obecným užíváním, druhý návrh nebyl v době rozhodování soudu již aktuální. Vyžadování místního poplatku za užívání po vlastníkovi pozemku označil ústavní soud za nesprávnou aplikaci zákona, proti níž však je třeba se bránit před správními soudy.

Podle judikátu Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Odo 872/2003) definice veřejného prostranství v zákoně o obcích neznamená, že obec má absolutní právo na to, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl ve všech možných případech jeho bezplatné užívání; případné bezdůvodné obohacení užíváním pozemku ze strany obce by měly řešit obecné soudy.

Český autorský zákon tento termín také používá v závěru otevřeného výčtu konkrétních typů veřejných prostranství, ale blíže jej nedefinuje ani neodkazuje na definici v zákoně o obcích. Stanoví podmínky, za nichž smějí být díla, umístěná trvale na veřejném prostranství, bez svolení autora zobrazována a tato zobrazení užívána (tzv. svoboda panoramatu).

Veřejný prostor bývá často definován skrz dichotomii veřejný a soukromý (Malina, 2014). Veřejný prostor má na rozdíl od soukromého zákonný rámec, který je definován veřejným právem a veřejnými institucemi. Ve městech zastává veřejný prostor obchodní a politické funkce, naproti tomu soukromý prostor je vyhrazen pro produkci a reprodukci. Převedeme-li tento termín do divadelní terminologie, pak veřejný prostor tvoří jakousi divadelní scénu, a prostor soukromý jakési zákulisí. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na to, že veřejný prostor je od soukromého oddělen celou řadou symbolických a architektonických prvků. [Siebel, Wehrheim 2003].

Poloveřejný a polosoukromý prostor

Obchodní centra se snaží tvářit jako veřejný prostor, ve skutečnosti jde o prostor polosoukromý. Pokud zde člověk například tráví čas nezaujatě – bez nakupování, může být vykázán

Oba typy těchto prostorů rozlišujeme také kvůli jejich otevřenosti. Lze tedy konstatovat, že mezi prostorem veřejným a soukromým existují také prostory poloveřejné a polosoukromé.

• Poloveřejné (kvaziveřejné) prostory jsou prostory, které vlastní veřejné instituce případně soukromé osoby, kde je sice povolen přístup a pohyb všech osob, tyto osoby však musí splňovat specifické podmínky. Například nesmí porušovat provozní řád, musí mít zakoupenou vstupenku či jinak povolený vstup. Příkladem jsou nákupní centra – nezaujaté trávení času zde nebývá vítané, je požadován konzum.[1]
• Polosoukromé prostory jsou prostory, které vlastní soukromé osoby a sdílejí je mezi více lidmi. Přístup a pohyb je umožněn pouze vybraným uživatelům tohoto prostoru. Mohou to být například sportovní kluby, noční kluby, hotely či zájmová sdružení.

Slovy amerického sociologa Ervinga Goffmana, který se veřejným prostorem zabývá, je veřejný prostor protiklad takového prostoru, ve kterém chování a jednání v něm určuje pouze jedna osoba, nebo úzká skupina osob, vlastník, provozovatel či správce tohoto prostoru, kteří určují pravidla užívání prostoru na základě svých specifických zájmů. Veřejný prostor patří podle Goffmana mezi otevřené instituce (Goffman 1961).

Historie veřejného prostoru sahá až do starověkého Řecka, kde vznikaly takzvané agory, což byly shromaždiště uprostřed měst, kde lidé se lidé mohli veřejně vyjadřovat. Agory položily základní stavební kámen ke vzniku důležitých veřejných budov jako jsou městská rada, kostely atd. [Svoboda 1973].

Ve středověku to bylo náměstí, které bylo považováno za hlavní veřejný prostor ve městech, mělo ale odlišné funkce než agora. Agora byla ve starověkém Řecku vnímána jako místo, kde se projednávala státní správa, náměstí ve středověku byla naproti tomu určena spíše jako prostor pro trh a projednávala se zde spíše lokální politika. Lidé se na náměstích nepodíleli na výkonu moci, klíčová rozhodnutí se odehrávala prostřednictvím rozhodnutí panovníka mimo město.

V dnešní době je význam těchto prostorů odlišný a je méně používán ke každodennímu provozu, pro lepší přirovnání citace Camilla Sitteho: „veřejné prostory se stávají pouze určitým přerušením v jednotvárném moři domů.“ [Sitte 1995: 16].

Význam veřejných prostor a činnosti v něm se proměňují a podléhají společenským změnám. Zdeněk Uherek a kol. v analýze veřejného prostoru shrnují tři hlavní aspekty, které se podepisují na proměně veřejného prostoru [Beranská, Uherek 2014: 17].

• Veřejný prostor a sociální život jsou úzce propojené a změny sociálního života se přímo odráží ve změnách společenského prostoru. Tyto změny se projevují činnostmi, které zde jednotlivé skupiny obyvatel uskutečňují.
• Činnosti uskutečňované lidmi ve veřejném prostoru musí mít pro tyto lidi nějaký význam či užitek. S postupem doby si ale lidé našli cestu, jak by svoje potřeby mohli plnit pohodlněji a efektivněji, staré formy proto postupně opouští.
• Lidé sice nostalgicky vzpomínají na veřejný prostor v podobě, jaký ho znají z minulosti a připomínají si aktivity, které se v něm odehrály, avšak možnost obnovovat jejich staré zvyky a tradice často občany utvrdí v tom, že tyto nostalgicky vzpomínané praktiky již v současné době nemohou být reprodukovány jako součást jejich každodenního života. [Jahnová, 2015].