Výhoda prvního tahu v šachu

Výhoda prvního tahu je míra zvýhodnění bílého, tedy začínajícího hráče v šachu. Drtivá většina hráčů i teoretiků přiznává bílému jistou výhodu, což dokládají i statistiky. Úspěšnost bílých[1] se obvykle pohybuje mezi 53 až 56 procenty. V rapidu je statistická úspěšnost menší a stejně tak při partiích slabších hráčů.

Wilhelm Steinitz, který roku 1889 vyřkl názor, že partie při bezchybné hře obou hráčů dopadne remízou

Šachisté se taktéž dohadují, jak by skončila hra, kde by obě strany hrály bezchybně (volily by nejlepší možné tahy). Wilhelm Steinitz v roce 1889 vyjádřil názor, že by partie dopadla remízou.[2] Dva mistři světa José Raúl Capablanca a Bobby Fischer se báli takzvané remízové smrti (situace kdy světová špička bude natolik kvalitní, že všechny partie budou končit remízou), a proto vymysleli každý nové varianty šachu[3][4][5][6], přičemž ta Fischerova se částečně ujala. Nazývá se Fischerovy šachy či Chess960 a změna oproti běžnému šachu spočívá v náhodném nalosování počátečního postavení figur. Někteří autoři však tvrdí, že bílý při bezchybné hře zvítězí (Weaver Adams[7],Vsevolod Rauzer[8] propagující jako vítězný tah 1.e4 či Hans Berliner doporučující 1.d4). Někteří doufají v budoucí vyřešení sporu výpočetní technikou.

Vyskytují se však i názory, že výhoda bílého je spíše psychologická než faktická.[9] K tomuto přispívají i dobré výsledky některých hráčů (většinou takticky založených) při hře s černými, jako například Garriho Kasparova či Bobbyho Fischera.