Výškové horolezectví

Výškové horolezectví je druhem horolezectví či alpinismu, kdy se horolezec pohybuje ve velké nadmořské výšce zpravidla nad hranicí 6 000 metrů nad mořem. Z toho vyplývá, že existuje pouze několik pohoří, kde je možné výškové horolezectví praktikovat – Kordillery a Andy v Americe a pohoří v jižní a centrální Asii.

Výškové horolezectví zahrnuje zdolávání obtížných výstupů ve strmých stěnách a pilířích, ale paradoxně i technicky snadné výstupy, které by v nižších horách platily za vysokohorskou turistiku. Společným znakem výškového horolezectví tak zůstávají nároky na lidskou fyziologii v podobě nutnosti aklimatizace a odlišné vlivy podnebí a počasí v podobě extrémních teplot, tryskového proudění, odlišné struktury sněhu a ledu, sluneční aktivity a dalších vlivů.

Výstupy ve velehorách nad 6 000 m jsou časově a finančně náročné. Každému několikadennímu výstupu obvykle předchází několikatýdenní čekání na vhodné počasí a aklimatizace na nadmořskou výšku, a několikaměsíční příprava, trénink, shánění financí a prostředků na cestu, organizace cesty. Existují značné rozdíly mezi výstupy v letním a zimním období a také v pojetí výstupu.

V pojetí výstupů existují tři základní modely – subjektivně bezpečnější expediční styl, který bývá také označován jako "klasická" expedice (někdy také těžká, komerční či zákaznická), sportovně mnohem hodnotnější lehká expedice a sportovně nejhodnotnější alpský styl.

Objektivní nebezpečí výškového horolezectví představují laviny, počasí, podnebí, nadmořská výška – tedy vlivy,které nelze ovlivnit. Mezi subjektivní nebezpečí pak patří vlivy ovlivnitelné, tedy podcenění počasí, lavinového nebezpečí, zdravotního stavu, vlastních lezeckých schopností apod.

Výchozí hranice 6 000 m nad mořem pro výškové horolezectví není pevně stanovena. Vychází ze skutečnosti, že až do této výšky stoupali lidé (zejména Tibeťané nebo jihoameričtí Indiáni) i před stoletími z jiných než horolezeckých důvodů. Počátky výškového horolezectví lze hledat přibližně v polovině 19. století. V roce 1897 zlezl švýcarský horský vůdce Mathias Zurbriggen Aconcaguu (6 960 m), nejvyšší horu And a celé západní polokoule. Následoval první výstup na sedmitisícovku Trisul v Himálaji vysokou 7 120 m v roce 1907 (Tom Longstaff a bratři Brochelerové). O dva roky později vystoupil Luigi Amadeo vévoda Abruzzský s bratry Brochelerovými do 7 495 m na svazích Čogolisy v Karákóramu. V roce 1924 následoval velký skok v absolutním výškovém rekordu dosažením výšky 8 570 m na svazích Mount Everestu britskou expedicí (Felix Norton bez kyslíkového přístroje, George Mallory a Andrew Irvine s kyslíkem). Tato dosažená výška přetrvala jako rekord až do prvního výstupu na Mount Everest roku 1953 (v případě výstupu bez kyslíkového přístroje až do roku 1978).