Václavka

1ARMLG[2]

Seznam podle Biolib pro patogena Armillaria (Fr.) Staude.[3]

• Aphotistus Humb.
• Armillariella (P. Karst.) P. Karst.
• Polymyces Battarra ex Earle
• Rhizomorpha Roth

Podle eol.org[4] Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Japonsko, Austrálie.

Podle autorů Antonína a Tomšovského (Živa 2010, č. 6) byl dříve určován pouze jediný prstenatý druh, václavka obecná (Armillaria mellea). Ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 20. stol. bylo na základě pěstování čistých kultur a testů inkompatibility – experimentálního párování haploidních (monokaryotických) kultur různých druhů, jejichž cílem je zjistit vzájemnou křížitelnost (např. Korhonen 1978, Marxmüllerová 1982, 1987) – rozlišeno pět evropských druhů s prstenem a dva bezprstenné druhy. Všech 7 druhů václavek lze nalézt v ČR. [5]

V roce 1995 bylo rozlišováno 43 druhů rodu václavka. [6]

Podle biolib.cz je více podřízených taxonů u rodu václavka Armillaria, například václavka severská Armillaria borealis nebo václavka smrková Armillaria ostoyae.[3]

Rod poškozuje všechny druhy dřevin, avšak různé druhy rodu václavka poškozují obvykle specifické druhy dřevin. Nejvýznamnějším patogenem v ČR je václavka smrková na kořenech a bázi smrku.[7]

• bílá hniloba
• exsudát na kmeni
• praskání kůry
• smolotok v místě napojení větví
• pod kůrou mycelium
• černé myceliální provazce po obvodu kůry nebo v půdě
• žloutnutí jehlic.[L 1]

Kloboukaté plodnice vyrůstají v okolí kořenů stromů na podzim (obvykle v září a říjnu). Příznaky napadení stromů těmito parazitními houbami jsou výrony pryskyřice na kůře jehličnanů a přítomnost černých provazcovitých rhizomorf v půdě kolem kořenových náběhů, pod kůrou stromů narůstá bílé mycelium syrrocium. Typická je rozšířená báze kmene způsobená dvojnásobným přírůstem na horní straně kořenů, protože uvnitř se vytváří dutina. Stromy, u kterých václavky rostou, jsou náchylné na vývraty.[7] Kromě destrukce dřevní hmoty způsobují václavky kořenovou hnilobu.[L 1]

Václavka je tržní houba, ale za syrova mírně jedovatá. Plodnice václavek jsou jedlé, ale hůře stravitelné. Nedovařená nebo málo podušená může způsobit značné žaludeční a střevní potíže. Nejvhodnější je připravená v octovém nálevu. Její za syrova natrpklá chuť se úpravou mění v příjemně výraznou. Používají se zejména kloboučky mladých plodnic i části třeně. Plodnice vyžadují náležitou úpravu a citliví lidé je nemusejí snášet.[8]

Významně poškozuje přehuštěné výsadby. Někdy dochází k poškození mladých porostů. Často rozkládá mrtvou dřevní hmotu, vzácněji napadá dospělé dřeviny. Napadené dřeviny velmi rychle hynou.[L 1][7] Je považována za nebezpečný patogen.

Popis pro druh václavka obecná: Klobouk v průměru 2–15 cm je proměnlivý ve svém vzhledu i zbarvení. V mládí je vyklenutý, později se zplošťuje a ve stáří může být až prohnutý. Barva je medově žlutá až tmavě hnědá. Třeň měří 5–15 cm. U některých plodnic je třeň téměř hlízovitý, u jiných velice štíhlý. Prsten je vždy zřetelný. Lupeny jsou v mládí bílé, časem hnědnou. Dužnina je bílá, vůně silná, nasládlá. Výtrusný prach je bělavý.[9]

Výsadba rostlin na vhodném stanovišti s dostatečnou výživou a prouděním vzduchu.[7] Odstranění napadené dřeviny vykácením, odstranění pařezů a výměna velkého objemu půdy.[L 1]