Václav Slavíček

Václav Slavíček byl knězem královéhradecké diecéze a před rokem 1950 působil jako děkan v Ledči nad Sázavou. V prosinci 1949 se naň obrátil s prosbou o radu jeho vrstevník, s nímž udržoval přátelské kontakty, číhošťský administrátor, R.D. Josef Toufar. V Číhošti krátce předtím došlo k záhadným událostem (známým později jako Číhošťský zázrak), s jejichž interpretací si Toufar sám nevěděl rady. Děkan Slavíček mu poskytl rady ohledně dalšího postupu. Když byl zanedlouho Toufar unesen z číhošťské fary a obviněn z inscenace zázraku, byl téměř současně s ním zatčen i Václav Slavíček. Ten se spolu s Toufarem dostal do vyšetřovací vazby ve Valdicích, kde byli následně oba mučeni a vyslýcháni skupinou vyšetřovatelů pod vedením Ladislava Máchy. Zatímco Toufar Máchovy sadistické metody nevydržel a zemřel na následky mučení, Václav Slavíček mučení přežil (zřejmě i díky tomu, že na něj uplatněné "metody" byly přece jen poněkud jiné, než ty, kterými byl utýrán Toufar). Slavíčkovi byla ve vazbě podávána psychofarmaka a drogy, které vážně poškodily jeho nervovou soustavu. Ve vězení propadal záchvatům agrese, při kterých řval a demoloval zařízení své cely. Nakonec byl v roce 1951 z vazby propuštěn, aniž by vůči němu bylo vzneseno obvinění. Byl odvezen zpět na ledečské děkanství, záhy se však zhroutil a musel být převezen na psychiatrii do Havlíčkova Brodu. Po téměř dvouletém léčení byl propuštěn a záhy mu byl umožněn i návrat do duchovní správy. Byl jmenován farářem na venkovské farnosti v Havlíčkově Borové, kde následně působil do konce svého života. Z následků pobytu ve vyšetřovací vazbě se nicméně již nikdy zcela nevzpamatoval. Zemřel 15. září 1981 a byl pohřben do kněžské hrobky na borovském hřbitově.