Umělé vědomí

Příklady teorií, které se přímo dotýkají vědomí, jsou materialismus a dualismus ve spojení s myslí. Materialistická teorie říká, že mysl jako taková může být exaktně popsána a je fyzikálně možné ji vysvětlit, tedy že i naše vědomí lze vysvětlit za pomoci biologie a jiných exaktních věd. Mysl v tomto případě není oddělená od těla a vědomí, spolu s duší, jsou jeho součástí. Z těchto důvodů je pak možné popsat mysl, duši nebo vědomí a pochopit jejich podstatu. Dualistická teorie naproti tomu tvrdí, že mysl nemá fyzikální podstatu a nelze ji tudíž kvantifikovat či měřit. S tělem je určitým způsobem propojena a pokud by došlo k zaniknutí těla, nemělo by to vliv na mysl samotnou, ale na její spojení s tělem.[5]

Při jednom ze setkání vědců ohledně témat, zda mohou stroje myslet, se účastníci nebyli schopni shodnout ani na definici vědomí a jedinou věc, nad kterou panoval všeobecný souhlas, je ta, že není znám žádný přírodní zákon, který by znemožňoval existenci subjektivních pocitů ve věcech vytvořených lidmi.[6] Toto velmi dobře vystihuje aktuální stav, kdy nejsme schopni jednoznačně vyvrátit, že stroje myslet nemohou. Na stranu druhou, nikdo není schopný něco takového ani dokázat.

V současné době panují čtyři názory týkající se vědomí. Za prvé někteří odmítají existenci vědomí a myšlenka jako taková jim přijde absurdní, tudíž počítače mít vědomí nemohou. Druhý názor je, že vědomí je něco, co nelze měřit, a tudíž nemůže být předmětem vědy, protože věda se má zabývat pouze objektivními věcmi. Třetí je, že vědomí lze změřit a definovat, protože se jedná pouze o chemický, biologický či fyzikální průběh. Což by pro strojové vědomí byla ideální varianta, neboť by se něco takového dalo replikovat v laboratorních podmínkách. Posledním pohledem na problematiku je, že vědomí lze kvantifikovat a měřit, ale musí k tomu být využito jiných poznatků, než na kterých je naše věda postavena, a přistupovat k celé problematice odlišně.

Další přístup je z oboru computationalism. Tato teorie říká, že mozek je pouze biologický počítač, ačkoliv není podobný našim stolním počítačům, tak jak je známe dnes, a tudíž veškeré děje mají fyzikální základ a dají se nasimulovat či vytvořit. Na otázku, zda mohou mít stroje vědomí, panuje více pohledů, ale v tuto chvíli na ni nikdo není schopný jednoznačně odpovědět.

Je dobré poznamenat, že vědomí a inteligence, tak jak je dnes chápeme, jsou dva na sobě nezávislé pojmy. Jak bylo vidět na případu filosofických zombie, alespoň teoreticky je možné mít inteligentního tvora bez vědomí. Jejich společným znakem však je to, že ani u inteligence, ani u vědomí nemáme všeobecně uznávanou definici, ač u inteligence se názory zdaleka neliší tak, jako právě u vědomí.[7][8]

Velký počet filosofů věří tomu, že prožívání je jedním ze základních kamenů vědomí. Ale též mají za to, že prožití lze posuzovat pouze z pohledu daného tvora nebo stroje, a je tedy čistě subjektivní. Jestliže je ale tomu tak, proč většina lidí bere jako fakt, že ostatní lidé mají vědomí? Nejčastější odpovědí bývá to, že ostatní lidé nám jsou blízcí. Vypadají, přemýšlí a chovají se podobně, jako my sami. Proto jsme schopni je posuzovat. Otázku subjektivního vědomí rozebírá Thomas Nagel ve své práci Jaké je to býti netopýrem? Zde rozebírá, nakolik jsme schopni určit, co má vědomí a co nikoliv, když jsme omezeni naši vlastní zkušeností a přemýšlením.[9]

Všeobecně je uznávané rozdělení na lehké a těžké problémy. Lehké jsou takové, které lze vysvětlit za pomocí současných vědních metod a znalostí, těžké nikoliv. Pro jejich vyřešení stačí zjistit mechanismus fungování. Pokud by vědomí bylo pouze složkou všech těchto problémů, pak by nebylo problémem vědomí pochopit a definovat, stejně jako je replikovat v laboratorních podmínkách, protože by byly známy veškeré mechanismy, jak vědomí funguje. Těžkým problémem je problém prožívání, kdy při ukládání vstupuje do hry subjektivní stránka věci.[10]

Základním testem, který se používá pro zkoumání, zda je stroj inteligentní a potažmo zda má vědomí, je Turingův test. Jedná se o test navržený britským matematikem, kryptografem a počítačovým vědcem z první poloviny 20. století, Alanem Turingem. Test obnáší člověka a počítač, kteří spolu komunikují za pomoci textových zpráv. Člověk ale neví, s kým komunikuje. Pokud člověk není schopný rozlišit, zda komunikuje s člověkem nebo počítačem, pak to tedy dle Turingova testu znamená, že počítač testem prošel. Dále se argumentuje, že pokud je počítač neodlišitelný od člověka, pak by měl mít tedy i vědomí. Ačkoliv Turing sám přemýšlel nad různými problémy, které by mohly vyvstat při tomto testu a snaží se na ně odpovídat, přesto se najde spousta teorií, které výsledky tohoto testu zpochybňují a stále tedy panují pochyby o průkaznosti takového testu. Filosofům se většinou nelíbí dokazování, že by stroje mohly být schopny prožívat jen za pomoci slov jako je „zelená“, protože není jisté, že takový stroj chápe význam této barvy. Další námitkou, dle Davida Chalmerse, je to, že by tímto testem prošla i takzvaná filosofická zombie. Jedná se o stvoření, které nemá cit, zkušenost a ani vědomí. Taková bytost není schopna cítit třeba bolest. Přesto pokud bychom jí praštili, je schopna simulovat výsledek bolesti tak, že nebude rozeznatelná od člověka, který bolest cítí. Pokud bychom jí tedy praštili, vykřikla by bolestí a my bychom nebyli schopni poznat, zda je předstíraná nebo nikoliv. Taková bytost by nebyla odlišitelná od člověka, ale přesto by neměla vědomí.

Dalším testem je argument čínského pokoje. V tomto problému je člověk uzavřen v pokoji, do kterého mu něco podstrkává papírky s čínskými znaky. Dotyčný má instrukce ve svém mateřském jazyce, jak se znaky nakládat, aby to dávalo smysl. Výstup pak dává opět ven. Pro nezaujatého pozorovatele by se tak mohlo zdát, že člověk uvnitř pokoje rozumí čínsky, ač on následuje pouze instrukce a nemá absolutně zdání, jaký obsah mají jím odeslané nebo přijaté zprávy.

Neckerova krychle

Test Neckerova krychle se též používá jako jedno z měřítek, zda má dotyčný vědomí. Jedná se o optickou iluzi ve tvaru krychle, která má z pohledu pozorovatele „zadní stranu vpředu“ a lze ji vnímat vícero způsoby. Když je s ní člověk prezentován a následně má popisovat své pocity, dochází k mísení pocitů, kdy jednou se kostka může zdát, že má jednu tvář umístěnou jinde, než při dalším pozorování. Zde se ale můžeme dostat do sporu s tím, že ačkoliv například pes může prožívat ty stejné pocity, není nám schopen to nijak sdělit. Tohoto tématu se opět dotýká Thomas Nagel.