Tyrrell P34

Od konce 60. let většina týmů Formule 1 používala třílitrový osmiválcový motor Ford Cosworth DFV o maximálním výkonu 295 kW při 9000 otáčkách za minutu.[1] Jednou z mála automobilek, která vyvinula vlastní motor, byla stáj Ferrari s dvanáctiválcem Ferrari 3000cc s výkonem přesahujícím 370 kW.[2] Zbytek startovního pole se chtěl rudým italským vozům vyrovnat, ale neměli dostatek financí na vývoj vlastního motoru, proto přicházeli s nápady, jak zlepšit jízdní vlastnosti vozu.[3] Roku 1968 Derek Gardner a stáj Lotus přišli s nápadem udělat monopost poháněný všemi čtyřmi koly, ale toto řešení neosvědčilo. Vůz se špatně ovládal a ani modernizace ani celý nový monopost Lotus 63 tyto problémy nevyřešily.[4] O rok později se rozhodl Derek Gardner spolupracovat se stájí Matra na vývoji čtyřkolky s turbínovým motorem, ale objevily se stejné potíže.[4] Proto Derek z vlastní iniciativy začal přemýšlet, jak tento problém vyřešit. Jedna z myšlenek byla nahradit přední poháněná kola dvěma menšími koly, které by lépe rozložila váhu monopostu a jejichž malá stopa by poskytovala další výhody.[4] To skutečně vedlo k lepšímu vedení auta v zatáčkách, ale vůz byl těžší.[5] Tuto konstrukci chtěl Derek Gardner spojit s již vyvinutým turbínovým motorem. Spolu s Andym Granatellim, který se také podílel na návrhu Lotusu 56, nakreslili návrh monopostu vozu Indy car se šesti koly poháněný 6x6 a turbínovým motorem. USAC (tehdejší řídící rada závodů Indy car) nepovolila start vozu s turbínovým motorem.[4] Později se Derek Gardner stal šéfdesignérem stáje Tyrrell, kde potřebovali nahradit rychle stárnoucí monopost Tyrrell 007. V roce 1974 představil Derek Gardner Kenu Tyrrellovi koncept monopostu Formule 1 se šesti koly a turbínovým motorem a vysvětlil mu výhody této konstrukce. Po prvotním šoku se Ken Tyrrell rozhodl udělat prototyp vozu.[4] Firma Goodyear, jediný výrobce pneumatik pro Formuli 1, se rozhodla vyhovět tomuto projektu a zajistila výrobu malých desetipalcových předních kol.[3]

Prvním prototypem tohoto vozu byl standardní Tyrrell 007 s pozměněnou přední částí. Od roku 1975 se začalo plně pracovat na tomto projektu a nikdo, kromě nejužšího okruhu vývojářů, nevěděl nic o tom, co se chystá.[4] Na konci října tohoto roku byl již projekt hotový a byl oficiálně představen motoristickým novinářům, ti nemohli věřit, že něco takové může jezdit, ba dokonce závodit. Mysleli si, že je to žert a projektu se vysmívali.[4] Ken Tyrrell jim k tomu pouze řekl, že jde o experimentální designový koncept monopostu Formule 1. První testování P34 bylo tajné, nikdo z novinářů se nedozvěděl, jaké časy Tyrrell zajel. Fakt byl ten, že čas, který vůz zajel na okruhu v Silverstone byl pomalý.[4] Vůz potřeboval řadu aerodynamických úprav, ale i tak se Ken a Derek rozhodli vyrobit tento vůz pro sezónu 1976.[4]

Monopost z roku 1976 před exhibičním závodem Silverstone Classic (2008)

Kvůli technickým problémům nemohla auta Tyrrell P34 nastoupit do prvních tří závodů a jezdci museli jet ve starých 007. První vůz Tyrrell P34 vyjel ve čtvrtém závodě v Jaramě, ve Španělsku, pilotovaný Patrickem Depaillerem.[4] Byl rychlý a kvalifikoval se jako třetí, zatímco jeho týmový kolega Jody Scheckter ve voze Tyrrell 007 se kvalifikoval jako 14. Patrick Depailler se držel v závodě na třetím místě do doby, kdy mu ve 26. kole odešly brzdy a musel odstoupit, ale i tak zanechal dojem.[5] Tato závada provázela vůz i v testech, brzdy kol se nestačily chladit kvůli vysokému přednímu přítlačnému křídlu a málo kvalitním pneumatikám, které Goodyear nevyvíjel tak intenzivně jako ty klasické.[4] Tyrrell soustředil veškeré příjmy do vývoje těchto vozů a jezdci v nich závodili až do konce sezóny. Nejsvětlejší okamžik tohoto vozu přišel na švédské Grand Prix, kde se povedlo Jodymu Scheckterovi vyhrát závod a Patrick Depailler dojel na druhém místě, čili zaznamenali takzvaný double.[5] Oba jezdci zajížděli slušné výsledky i po zbytek sezóny. Například ve famózním posledním závodě sezóny za deštivého počasí na trati v Japonsku, kde Niki Lauda odmítl závodit, Jody Scheckter dojel na 2. místě.[4] Přes všechny možné problémy bylo toto vozidlo jedno z nejúspěšnějších v sezóně. V celkovém pořadí byl Scheckter třetí a Patrick Depailler čtvrtý. Tyrrell získal 3. místo v Poháru konstruktérů.[5]

Monopost z roku 1977 při exhibičním závodě Silverstone Classic (2008)

Tyrrell získal nového sponzora First National City Travellers Checks a získané peníze využil na výstavbu nového výzkumného a vývojového centra v Ockhamu, kde se tým snažil na maximum vylepšit P34.[4] Výsledkem bylo, že vyvinuli nové šasi ze skleněných vláken a kevlaru, které bylo lehké a aerodynamické. Do formule nainstalovali plno nových elektronických prvků. Hodně se od tohoto monopostu očekávalo, ale vyskytla se řada nových problémů, hlavně s elektronikou.[4] V prosinci roku 1976 se objevila první dobrá zpráva Depailler zajel při testování na okruhu Paul Richard nové nejrychlejší kolo o více než sekundu.[4] Z týmu odešel Jody Scheckter do nově vzniklého týmu Wolf, nahradil ho švédský závodník Ronnie Peterson.[5] Sézóna začala závodem v Argentině Patrick Depailler se kvalifikoval na slibném 3. místě a Peterson, který se ještě plně nezžil s šestikolkou, se kvalifikoval na 14. místě, ale ani jeden z jezdců závod nedokončil. Depaillermu se přehřál motor a Ronnie Peterson vyletěl z trati ve 28. kole.[4] P34 měli každý závod nějakou závadu. Ken Tyrrell a Derek Gardner dělali maximum pro dobré výsledky týmu, každý závod na monopostu něco pozměnili, ale nevedlo to k úspěchu. Z tohoto důvodu Derek Gardner opustil tým a nahradil ho Maurice Phillippe.[4] Ten také dělal různé změny vozu, ale kýžený výsledek to nepřineslo. Na konci sezóny byl Ronnie Peterson celkově 14. v pořadí jezdců a Patrick Depailler byl 8., Tyrrell byl 6. v Poháru konstruktérů.[5]

Po této sezóně se firma Goodyear rozhodla nevyrábět malé pneumatiky pro přední kola, čímž éra šestikolek skončila. Na sezónu 1978 Tyrrell přešel zpět ke klasickým formulím typem 008. Ken Tyrrell se s tím smířil a P34 postupně prodal soukromým sběratelům.[4]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tyrrell P34 na Wikimedia Commons
• http://www.connectingrod.it/HistoricalRacingCars/Tyrrell/P34/articolo_eng.html (3-26-2011)
• https://web.archive.org/web/20041105144508/http://www.formule-magazin.cz/index.php?dir_id=20&id=48 magazín Formule 1 (3-26-2011)
• http://formule1.org/top10/index.html (3-26-2011)