Trianonská smlouva

Signatáři ze strany vítězných mocností byly Spojené státy americké, Spojené království, Francie a Itálie a jejich spojenci: Rumunsko, pozdější Jugoslávie a Československo. Hranice Maďarska už byly vymezeny usnesením Nejvyšší rady spojenců z 12. června 1919, Trianonská smlouva proto byla jen deklaratorní povahy. Za Československo podepsal Trianonskou smlouvu ministr zahraničí Edvard Beneš a velvyslanec v Londýně Štefan Osuský.

Maďarsko jako nástupce poraženého Rakouska-Uherska uznalo úplnou nezávislost Československa včetně Podkarpatské Rusi, zavázalo se uhradit Československu válečné reparace a vzdalo se dalších územních nároků. Naproti tomu Československo se zřeklo výstavby vojenských objektů na pravém břehu Dunaje (na území dnešní Petržalky). To prakticky dodržováno nebylo; Maďarsko v okamžiku, kdy vycítilo svoji příležitost získat alespoň část ztracených jihoslovenských území tuto možnost využilo a československá vláda v Petržalce opevnění vybudovala.

Smlouva byla spojena s velkými územními ztrátami předválečného Uherska. Uhersko ztratilo celých 71,5 % svého území. To bylo rozděleno mezi státy sousedící s tehdejším Maďarským královstvím:

• Československá republika – Slovensko, Podkarpatská Rus
• Rumunské království – Sedmihradsko (Transylvánie), Banát
• Království SHS – Království chorvatsko-slavonské, Vojvodina, Banát
• Rakousko – Burgenland
• Polsko – část Spiše
• Itálie – Fiume (Rijeka)

Podpisem smlouvy se Maďarské království také zavázalo k platbě válečných reparací, k zachování vlastní suverenity (nesmělo se již nikdy spojit s Rakouskem) a velikosti armády nepřekračující počet 35 000 mužů.

Ztráta území a obyvatel, (každý čtvrtý Maďar se ocitl na území cizího státu) vedla ke zhoršení hospodářské situace. Maďarské království přišlo o všechny solné doly, o všechny doly těžící drahé kovy a o 90 % veškerých lesů v bývalých Uhrách.

Maďaři považovali smlouvu za nespravedlivou a snažili se o její revizi. Tento faktor značně určoval zahraniční politiku Maďarska po celé meziválečné období; snaha najít spojence, kteří by dokázali prosadit maďarský pohled na věc a postavit se za něj na evropském politickém poli. Kromě toho se však také obávali, že pokusí-li se o obnovení Uherska, či byť jen naznačí kurz, vedoucí k němu, vyvolají ozbrojený střet se zeměmi Malé dohody, který by země nemusela vyhrát. Silný pocit nespravedlnosti a ztráty historicky uherských zemí je nakonec vehnaly do náruče fašistické Itálie a Německa; jakmile bylo zřejmé, že se politická situace ve střední Evropě změnila a Německo se rozhodně postavilo proti uspořádání po první světové válce, měli Maďaři jasného spojence. Na počátku druhé světové války (v letech 1938 a 1940) tak Maďarské království získalo významnou část svého dřívějšího území přechodně zpět.

S územní ztrátou se Maďaři nevyrovnali dodnes. Maďarský parlament v roce 2010 schválil 4. červen jako státní svátek a pravicová strana Jobbik usiluje o zrušení Trianonské smlouvy.[1] Podle průzkumu z roku 2020 považovalo 90 % Maďarů Trianonskou smlouvu za nespravedlivou.[2][3]