Transgenerační přenos

První zmínky o faktoru předků najdeme u psychoanalytika Sigmunda Freuda. Jednou z prvních prací, do kterých začlenil vliv předků na život dnešních lidí je kniha Totem a tabu z roku 1913, kdy popisoval příklad “prvotní tlupy”, ve které se synové domluvili na svého násilnického a též žárlivého otce, který veškeré mužské příslušníky vyháněl, zabili ho a snědli. Tento čin vyjadřoval jak nenávist k otci, tak obdiv, právě kvůli pozření otcova těla, kterým se se silou otce identifikovali. Následná lítost z činu utvořila dnešní morální zásady. [1] [2] Další odkazy lze najít v eseji Mourning and Melancholia z roku 1915 (česky jako Smutek a Melancholie[3]) nebo v eseji The uncanny, kde Freud popisuje něco nevysvětlitelně tísnivého, co nás pronásleduje, zbytek archaických nepotlačených zážitků, které nás nyní pronásledují. [4]

Carl Gustav Jung, nejprve spolupracovník a následně odpůrce Freuda, vytvořil pojem kolektivní nevědomí - společný jmenovatel lidstva[5], tedy místo, kam se ukládá veškerý psychický vývoj a dění lidstva. Všechno, co daný člověk prožil se podle Junga do tohoto souboru ukládá a předává dál. Zařazoval do něj také “prvotní zkušenosti” - např. mateřskou či otcovskou roli. Svou teorii o kolektivním nevědomí vysvětloval například přítomností obrazů či situací ve snech, které dotyčný nikdy nezažil a ani je nemohl znát.[1]

Nicolas Abraham a Marie Töröková přišli v roce 1978 se zcela novou teorií transgeneračního přenosu[4], která se nezaměřovala jen na kolektivní nevědomí, ale na přímý přenos v rámci generací rodiny.[1] Ve sbírce článků The Shell and the Kernel: Renewals of Psychoanalysis použili dvě nejzásadnější slova své teorie: krypta a fantom. Krypta zde představuje nepřekonaný smutek po ztrátě blízké osoby a fantom znázorňuje události rodinné minulosti, které byly potlačeny a nyní se znovu objevují v psychice pacienta.

Pokračovatelkou v práci Abrahama a Törökové byla argentinská psychoanalytička Haydée Faimbergová. Pracovala nejen s pacientem samotným a jeho psychickým stavem, ale ve své práci zohledňovala i pacientův rodokmen a jeho předky. Zabývala se především rozšířením toho, co lze nazývat kryptou a nepovažovala za nutné, aby se jednalo jen o nevyřešený smutek po smrti blízké osoby.[4]

Další významnou osobou zkoumání transgeneračního přenosu byl maďarsko-americký psychiatr Iván Böszözményi-Nagy. Popisoval "účetní knihu”, kam se zapisují závazky jednotlivých rodinných členů mezi sebou navzájem. Kromě negativně zabarvených zkušeností, jako jsou traumata, tam rovněž patří různé loajální činy. Vzniká tak dědičnost závazků přesahujících generaci daného jedince. Nespatřoval v transgeneračním přenosu jen transfer konfliktů, ale též kladně nabití zkušenosti a společnou potřebu, čímž se lišil od svých předchůdců.[1]

Francouzská terapeutka Anne Ancelin Schützenbergerová přichází se „syndromem předků“ - oddaností předchozím generacích vlivem neukončených emočních aspektů, což vede ke znovu opakování a znovu přehrávání stále stejných rodinných příběhů a scénářů.[4] Nepodala žádné přímé vysvětlení syndromu a není tedy známo, jak a proč tato loajalita vzniká.[1] Schützenbergerová věnovala velkou pozornost kontextu a v léčbě svých pacientů se zaměřovala též na rodinnou historii.[6]

Německý terapeut Bert Hellinger pracoval s myšlenkou, že každá rodina má svůj systémový orgán rovnováhy, tady svědomí rodiny. To často stojí za těžkými nemocemi nebo sebevraždami rodinných příslušníků. Podle něj existuje provázanost mezi třemi až čtyřmi generacemi a jsou do ní zahrnuti i zamlčení členové rodiny, černé ovce nebo bývalí partneři rodičů. Jizvy minulých generací lze podle Hellingera zacelit prostým porozuměním dané události.[4]

• "Rodový syndrom": když rodinná minulost ubližuje vašemu daru na Psychologie
• Stručná biografie profesionální
• Přenos traumatu na další generace na stránkách Linky bezpečí