Transgas (budova)

Budova dispečinku s izolačním opláštěním ze žulových dlažebních kostek

Dispečink byl postaven jako nejdůležitější budova komplexu, dokončena byl jako první z celého komplexu v roce 1974. Uvnitř se nacházely dva sálové počítače poháněné procesory General Electric PAC 4010, ty musely být komplikovaně odděleny od vibrací z Vinohradských železničních tunelů a okolního hluku. Kvádr má výšku 7,5, délku 48 a šířku 24 metrů.[2] Má těžkou izolační fasádu, která je sestavena z 18 tisíc žulových dlažebních kostek.[5]

Jiří Eisenreich o fasádě z dlažebních kostek:

U ulic Římská a Rubešova se nacházely dvě administrativní devítipatrové věžové budovy, přibližně vychází z původních návrhů Loose a Malátka. Jejich výška je 33,75 metrů, byla regulována kvůli okolní zástavbě a především kvůli blízkému Národnímu muzeu. Pod nimi se nachází na rohu kašna navrhnutá Loosem a Janem Fišerem.

Areál sjednocoval prosklený dvoupatrový obchodní parter nacházející se pod věžovými budovami i dispečinkem. Byl koncipován jako společenský prostor a pěší křižovatka.[2]

Na místě pozdější stavby u Vinohradské třídy stály rozsáhlé činžovní domy ze 70. let 19. století[3] (čp. 365, 325). Ty nechalo v roce 1939 zbořit Ministerstvo pošt a telegrafů, vznikla zde proluka. Další čtyři domy na ulicích Římská a Rubešova byly zbořeny v roce 1965, v souvislosti se záměrem postavit zde administrativní centrum Pražských plynáren.[3]

V roce 1966 vypsaly Plynárenské podniky urbanistickou a architektonickou soutěž na řešení svého budoucího sídla. Ceny získali Ivo Loos a Jindřich Malátek. Přišli s uzavřením bloku v ulici Římské a postavením tří věžových domů do Rubešovy, tím již reagovali na plány druhé etapy stavby Severojižní magistrály.[2] Jejich plány se ale neuskutečnily.

V roce 1970 se Československo zavázalo ke stavbě 1030 km dlouhého plynovodu ze Sovětského svazu do zemí střední Evropy, přes své území. Byla to finančně a technicky náročná stavba, vyžadovala také telemetrickou řídící ústřednu. Národní podnik Tranzitní plynovod se tedy připravil na realizaci nového sídla a přizval ateliér Vojenského projektového ústavu, který vedl Jiří Eisenreich a jednoroční vojenskou službu v něm tehdy vykonával Václav Aulický.[2] Byl tedy sestaven nový tvůrčí tým, který se skládal i z architektů původního návrhu. Dostal také nové zadání: dispečink transitního plynovodu, administrativní budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky, obchody a provozovny služeb.[2] Reprezentativní vnitřní prostory a venkovní kašnu v zahloubeném rohu u ulice Římská řešil architekt Ivo Loos ve spolupráci s Janem Fišeremem. Ocelové skelety budov řešil konstruktér Jiří Kozák se spolupracovníkem Josefem Tomáškem.[2]

Výstavba objektu probíhala v letech 1972 až 1978, dodavatelem byl národní podnik Průmyslové stavby Gottwaldov.[2] Jako první byla v roce 1974 dokončena hlavní část – samotný dispečink, což byla výškou nejnižší, avšak nejdůležitější budova komplexu.[2] Do roku 1978 byly dokončeny obě kancelářské věžové budovy odkloněné od Vinohradské třídy.

V srpnu 2014 projevila zájem o pozemek budovy Transgasu investorská skupina HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka se záměrem celou stavbu zdemolovat a vytvořit zde moderní kancelářské centrum.[5][4] To by mělo šest až osm nadzemních podlaží a zelený vnitroblok.

V reakci na to se na podnět Klubu za starou Prahu kauzou zabýval Národní památkový ústav. Ačkoli byl objekt v dokumentu „Územně analytické podklady hl. m. Prahy“ ÚRM z roku 2007 jmenován mezi architektonicky významnými stavbami kategorie A, které si při navrhování změn územního plánu zasluhují obzvláštní respekt, NPÚ návrh na zařazení mezi kulturní památky nedoporučil a Ministerstvo Kultury ČR v roce 2016 návrh zcela zamítlo. V oficiálním zápisu bylo uvedeno: „Architektonické kvality stávající budovy nevyvažují jeho závažné urbanistické nedostatky“.[6]

V roce 2017 se budova začala vyklízet, a začaly přípravy na demolici.[7][8] Majitel HB Reavis v červenci 2018 požádal Stavební úřad Prahy 2 o povolení k demolici. V lednu 2019 stavební úřad povolení k demolici dal.[9] Proti povolení demolice se nikdo neodvolal, takže 1. února 2019 vstoupilo v platnost.[10] Nové vedení Prahy od podzimu 2018 se snažilo budovu na poslední chvíli od developera odkoupit, ten však odkup nabídl za více než 1,5 miliardy korun, což vedení odmítlo.[11] Kolem 15. února 2019 začala demolice, nejdříve byla odstraněna kašna, vchodový přístřešek a několik prvků na fasádě budovy.[12]Později začala být celá budova rozebírána.

HB Reavis pak od projektu Vinohradská 8 upustil, s tím že opouští svoje pražské aktivity a nabídl svoje budovy Transgasu na prodej.[13] V září 2019, ale oznámil, že z prodeje sešlo a že hodlá pokračovat v původním záměru.[14] Do února 2020 byl pak objekt zbourán.[15]

V dubnu 2021 prodal HB Reavis pozemek po bývalém Transgasu společnosti PSN za 870 milionů korun. PSN plánuje na místě vystavět novou budovu, kde budou byty, administrativní prostory, obchody a služby.[16]

• TRANSGAS - Areál řídící ústředny Tranzitního plynovodu a budova FMPE v Praze. Příprava vydání Naďa Gorytzková. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2019. 255 s. ISBN 978-80-7480-138-9.
• KRATOCHVÍL, Petr. Komplex bývalého Plynárenského dispečinku a Federálního ministerstva paliv a energetiky (dnes ČEZ a.s.). In: PLATOVSKÁ, Marie. Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, 2011. ISBN 978-80-87073-35-3. S. 255–258.

• Telefonní ústředna – Praha, Dejvice

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Transgas na Wikimedia Commons
• Zpráva Lidé se přišli rozloučit s Transgasem ve Wikizprávách
• Transgas na archiweb.cz
• Transgas v Památkovém katalogu Národního památkového ústavu
• Transgaz z ptačí perspektivy. Podívejte se na budovu, která je od 70. let součástí Prahy – video na iRozhlas.cz
• Grafika: Je Transgas jizva na tváři Prahy? Brutalismus není normalizační architektura – přehledový článek na Aktuálně.cz