Tobias Wildauer von Wildhausen

Působil jako profesor na Innsbrucké univerzitě.[1] Měl titul doktora filozofie.[2]

Byl synem rolníka.[3] Studoval gymnázium v Hall in Tirol. Už v té době vynikal ve studiu klasické řečtiny. Od roku 1842 do roku 1848 studoval filologii a historii na Innsbrucké univerzitě. Během revolučního roku 1848 byl členem akademické legie. Po skončení studií se věnoval učitelské profesi. Nastoupil jako suplent na nové akademické gymnázium v Innsbrucku. Od roku 1850 tam byl řádným učitelem. Vyučoval řečtinu, filozofickou propedeutiku, později i matematiku. Titul doktora filozofie získal roku 1855. Od roku 1857 byl suplentem na katedře filozofie na Innsbrucké univerzitě, od roku 1858 řádným profesorem. Během schillerovských oslav se přihlásil k německému národnímu hnutí. Na Innsbrucké univerzitě vyučoval až do odchodu na penzi v dubnu 1898. V roce 1850, ještě jako gymnaziální pedagog, napsal své první odborné pojednání o klasické řecké literatuře. Později napsal další díla. Anonymně v novinách mu byla v roce 1858 otištěna studie Eine Abhandlung über Schopenhauer. Přispíval i do denního tisku a napsal dvě novely Wildschütz und Förster a Aus dem Tiroler Leben 1848, otištěné v tyrolském listu Phönix roku 1851. V roce 1864 vydal pamětní knihu Denkbuch der Feier der fünfhundertjährigen Vereinigung Tirols mit Oesterreich.[4][3]

Promlouval i do politického života. Poprvé se výrazněji prosadil na německých slavnostech ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1862. Vystupoval zde ve velkoněmeckém duchu (tj. s obhajobou Rakouska coby německého státu).[3] Následně mu byl díky tomu císařem udělen Řád železné koruny.[4]

Když zemřel roku 1862 zemský hejtman Tyrolska Hieronymus von Klebelsberg zu Thumburg, pokoušel se Wildauer poprvé, zatím neúspěšně o zvolení na Tyrolský zemský sněm.[3] Teprve 30. ledna 1867 byl na zemský sněm zvolen a pak zde dlouhodobě zasedal,[4] nejprve v letech 1867–1869 za region Unterinntal, pak v roce 1870 krátce za město Innbruck a v letech 1871–1888 znovu za Unterinntal, od roku 1889 až do odchodu ze sněmu v roce 1895 opět coby poslanec zastupující město Innbruck.[3] Podle jiného zdroje zastupoval městskou kurii, obvod Innsbruck, Hall, Schwaz und Kufstein.[4]

Byl také poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Tyrolsku, obvod Innsbruck, Hall atd. / Innsbruck. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1879, volbách roku 1885 a volbách roku 1891.[5] V roce 1873 se uvádí jako rytíř Dr. Tobias Wildauer von Wildhausen, c. k. univerzitní profesor, bytem Innsbruck.[6]

Byl politicky orientován jako německý liberál (tzv. Ústavní strana). V roce 1873 zastupoval v parlamentu ústavověrný provládní blok, přičemž patřil do mladoněmeckého (mladoliberálního) křídla.[7] I po volbách v roce 1879 byl řazen mezi ústavověrné poslance.[8] Na Říšské radě se v říjnu 1879 uvádí jako člen staroněmeckého (staroliberálního) Klubu liberálů (Club der Liberalen).[9] Od roku 1881 byl členem klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných (liberálně a centralisticky orientovaných) politických proudů.[10] Za tento klub uspěl i ve volbách roku 1885.[11] Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub.[12] V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice.[13] I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice.[14]

V zemském sněmu i na Říšské radě patřil mezi významné politiky. Byl předsedou liberálního klubu zemských poslanců, na Říšské radě zase náměstkem předsedy poslanecké frakce Sjednocená německá levice. Obhajoval moderní centralistickou koncepci Tyrolska a rakouského státu. Podporoval rovnost náboženství a státní dozor nad školstvím.[4] V článku Zwölf Artikel zur Tiroler Landesverfassung z roku 1860 se vyslovil proti návratu k původní stavovské zemské autonomii tyrolského sněmu tak, jak se o tom tehdy uvažovalo. Později zase odmítal Fundamentální články, které byly v roce 1871 federalistickým pokusem o česko-rakouské vyrovnání.[3] Byl zakladatelem a dlouholetým předsedou Ústavního spolku pro severní Tyrolsko. Podílel se na přípravě vzniku německojazyčné Černovické univerzity v Bukovině. Byl kurátorem a členem dozorčího výboru tyrolského zemského muzea Ferdinandeum.[4]

V závěru života utrpěl záchvat mrtvice. Zemřel po těžké nemoci v dubnu 1898.[3]