Sinotibetské jazyky

Sinotibetské jazyky (tibeto-čínské jazyky) jsou jednou z jazykových rodin, která je rozšířena hlavně na území východní a jihovýchodní Asie, zejména Číny a sousedních zemí. Kromě toho jsou rozšířené v dalších částech světa jako menšinové jazyky, zejména ve velkoměstech. V počtu mluvčích se jedná o druhou největší jazykovou rodinu světa, po jazycích indoevropských, a zahrnuje až přibližně 400 jazyků. Sinotibetské jazyky vznikly přibližně před 6000 lety.[1]

Sinotibetské jazyky
Rozšíření sinotibetských jazyků
Rozšíření	jihovýchodní Asie
Počet mluvčích	1,3 miliardy
Počet jazyků	250–400
Klasifikace	Dené-kavkazské jazyky (sporné)
ISO 639-2	sit
Dělení
Dělení	čínské jazyky (čínština) severokavkazské jazyky (sporné) tibetobarmské jazyky kirantské jazyky (sporné, někdy pod tibetobarmské)

Složení a dělení této skupiny je poněkud nejasné a její vnitřní struktura není obecně ustálená. Názory jazykovědců se liší v řadě okolností, např.:

• které jazyky a jazykové větve sem ještě řadit (až po např. jihohimálajské, sibiřské, polynéské nebo indiánské jazyky, baskičtina),
• kritéria příslušnosti do rodiny a větví – zda příbuznost slov, gramatika, tónový systém,
• sám název (zdůraznění čínštiny a tibetštiny, návrhy např. transhimálajské jazyky),
• společný původ rodiny a jejích větví – jejich příbuznost.

V minulosti sem byly řazeny například i jazyky hmong-mienské a tajsko-kadajské, které jsou výrazně ovlivněny čínštinou. Sama čínština tvoří samostatnou větev a její nářečí, v mluvené formě vzájemně nesrozumitelná, jsou fakticky samostatné jazyky a čínština je spíše jazykovou větví, než jazykem.