Tibeťané

Tibeťané jsou domorodí obyvatelé Tibetu a přilehlých oblastí Centrální Asie, počínaje Myanmarem na jihovýchodě a Čínskou lidovou republikou na východě konče. Počet Tibeťanů je těžko odhadnutelný, podle údajů Ústřední tibetské správy populace Tibeťanů klesla od roku 1959 z 6,3 milionů na 5,4 milionů.[1]

Tibeťané
Tibeťanka v tradičním úboru. Festival koňů. Nagqu.
Populace
zhruba okolo 5 milionů
Tibetská autonomní oblastpřes 5 milionů
Indie Indie200 000
Nepál Nepál16 000
USA9 000
Kanada Kanada5 000
Bhútán Bhútán2 000
Švýcarsko Švýcarsko1 500
Jazyk(y)
tibetština
Náboženství
tibetský buddhismus, bön

Demografie

Tibeťané žijí především v Tibetské autonomní oblasti, dále i na dalších územích historického Tibetu jako je Čching-chaj, S’-čchuan, Kan-su a Jün-nan.

Původ

Původ Tibeťanů není znám a dodnes je tato otázka jednou z nejsložitějších otázek starověkého Tibetu vůbec.[2] Badatelé se v tvrzeních o původu Tibeťanů rozcházejí a nadále zkoumají lingvistické, etnografické i další souvislosti mezi archeologickými a historickými doklady. Je pravděpodobně, že dnešní Tibeťané přišli na Tibetskou náhorní plošinu z východu či severovýchodu okolo počátku křesťanského letopočtu. Tito příchozí netvořili jednotnou skupinu, ale spíše se jednalo o několik menších, jazykově spřízněných skupin, které se dále vyvíjely.[3] Většina Tibeťanů je řazena k mongoloidní rase.[3]

Podle tradiční tibetské legendy, která je zachycena v díle Zrcadlo králů Sönam Gjalchäna (1312–1375), jsou Tibeťané potomci opičáka a skalní démonky rákšasí. Tento opičák byl žákem Avalókita (Avalókitéšvary). Když k němu přistoupila nevzhledná rákšasí a dožadovala se milostného svazku, tak opičák nejdříve odmítl a až po poradě se svým učitelem a pod vyhrožováním rákšasí svolil. Měli spolu celkem šest dětí – opic, přičemž každá byla zrozena z jiného světa (podle buddhistické tradice existuje šest světů). Jednou otec opičák svých šest dětí odvedl do lesa, kde je nechal po tři léta. Když se vrátil, bylo opiček na pět set a neměly co jíst. Opičák se proto přenesl na potálu, odkud poprosil Vznešeného, a ten opicím dal najíst. Všechny opičky jedly, až se jim započala zkracovat srst i ocas, ovládly řeč a staly se lidmi.[4]

Fyzická adaptace

Prakticky celé tibetské území se nachází ve vysokohorské nadmořské výšce. Schopnost Tibeťanů normálně žít v průměrných nadmořských výškách okolo 4400 metrů nad mořem často stála v zájmu různých badatelů. Současné výzkumy ukazují, že ačkoli Tibeťané žijí ve vysokých nadmořských výškách, nemají v krvi více kyslíku než ostatní lidé. Mají však 10× více oxidu dusného než obyvatelé nížin a asi dvakrát větší průtok krve, který byl měřen na předloktí. Těmito skutečnostmi je tělu zajišťován rychlejší přísun kyslíku, který vyrovnává nedostatek kyslíku způsobený vysokohorskými podmínkami.[5][6]

Reference
  1. Population transfer and control [online]. The Government of Tibet in Exile [cit. 2008-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-24. (anglicky)
  2. Tarthang Tulku. Starověký Tibet. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-702-1844-4. S. 120.
  3. ONDOMIŠIOVÁ, Zuzana. Kdo jsou Tibeťané a odkud se vzali - 1. díl [online]. tibinfo.cz [cit. 2008-05-15]. Dostupné online.
  4. Sönam Gjalchän. Zrcadlo králů: tibetská kronika 14. století. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-273-X. Kapitola O původu Tibeťanů z opice a skalní rákšasí, s. 51–54.
  5. KUKLIŠ, Libor. Tibeťané jsou fyziologicky adaptovaní na život v horách [online]. Gnosis9.net [cit. 2008-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-23.
  6. Elevated nitric oxide in blood is key to high altitude function for Tibetans [online]. EurekAlert! [cit. 2008-05-15]. Dostupné online. (anglicky)

Literatura
  • Tarthang Tulku. Starověký Tibet. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-702-1844-4.
  • KOLMAŠ, Josef. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a "příbuzných" oborů. 11, Tibet z antropologické perspektivy. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 2002. ISBN 80-2102-8874. Kapitola Tibeťané a jím příbuzné národy a národnosti čínského jihozápadu, s. 43–48.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.