Thylacoleo carnifex
Thylacoleo carnifex, zvaný „vačnatý lev“, je vyhynulý druh dravého vačnatce, představitel australské megafauny. Většina nálezů pochází z oblasti Nullarboru, kde byly fosilie dobře konzervovány suchým podnebím: nejstarší jsou z doby před 1 600 000 lety a stáří nejmladších se odhaduje na 46 000 let. Na zánik druhu měl pravděpodobně vliv příchod prvních lidí na australský kontinent, který vedl k odlesňování krajiny i k poklesu populací lovné zvěře: o tom, že se domorodci s vačnatými lvy setkali, svědčí skalní rytiny s vyobrazením tohoto zvířete, objevené v severozápadní Austrálii.[1] Vyhynutí mohlo být způsobeno i změnami klimatu.[2]
Thylacoleo carnifex Stratigrafický výskyt: Pleistocén | |
---|---|
Rekonstrukce | |
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
Třída | savci (Mammalia) |
Nadřád | vačnatci (Marsupialia) |
Řád | dvojitozubci (Diprotodontia) |
Čeleď | Thylacoleonidae |
Rod | Thylacoleo |
Binomické jméno | |
Thylacoleo carnifex (Owen, 1859) | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Tento druh poprvé popsal Richard Owen v roce 1859 na základě částí lebky. Sám jej označil za jednoho z „nejstrašlivějších a nejničivějších predátorů”.[3]
Způsob života
Thylacoleo carnifex měl postavení vrcholového predátora, s délkou těla okolo 1,5 metru, výškou v kohoutku 75 cm a váhou 100–160 kg byl největším masožravým vačnatcem v Austrálii. Měl zatažitelné drápy (jako jediný známý vačnatec) a prodloužené, až šesticentimetrové třenové zuby. Jeho čelisti dokázaly vyvinout stisk, který byl silou srovnatelný se stiskem dvojnásobně většího lva. Měl nejspecializovanější chrup ze všech masožravých savců. Na rozdíl od recentních šelem nepoužíval při zabíjení kořisti převážně špičáky, ty se vyvinuly pouze drobné. Vyjma obrovských premolárů se naopak rozvinuly velké a špičaté řezáky, druh díky nim mohl částečně připomínat hlodavce. Podle robustní stavby těla nebyl příliš rychlým běžcem, dokázal však možná šplhat po stromech. Podobně jako současní levharti si možná své úlovky vynášel do korun stromů nebo do jeskyní.[3] Podle tohoto stylu lovu tvořili jeho kořist převážně větší živočichové, jako byl Diprotodon nebo Protemnodon.[4] Protože paleontologové často nalezli pohromadě kostry jedinců různého stáří, předpokládá se, že vačnatý lev žil rodinným životem.
Reference
- Josef Querelle: Rytina v australské jeskyni znázorňuje vyhynulého vačnatého lva. 21. století, 18. 5. 2009
- Archivovaná kopie. infosurhoy.com [online]. [cit. 2018-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-10-22.
- PIPER, R. Extinct Animals - An Encyclopedia of Species That Have Disappeared during Human History. Connecticut; London: GREENWOOD PRESS, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-313-34987-4. S. 139-142. (anglicky)
- Jan Robovský: Byl „vačnatý lev“ masožravý? Vesmír 11/2008
Literatura
- Roderick T. Wells & Aaron B. Camens (2018). New skeletal material sheds light on the palaeobiology of the Pleistocene marsupial carnivore, Thylacoleo carnifex. PLoS ONE 13(12): e0208020. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0208020
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Thylacoleo carnifex na Wikimedia Commons
- Informace na webu Australian Museum (anglicky)
- Dějiny objevů "vačnatého lva" (anglicky)