The Velvet Underground (album)

Poté, co byl v září 1968 ze skupiny The Velvet Underground vyhozen multiinstrumentalista John Cale a začal se věnovat práci producenta a vlastní kariéře, se zbývající členové skupiny rozhodli pokračovat bez něj.[5] Náhradníkem se stal o pět let mladší baskytarista Doug Yule, který předtím hrál s několika lokálními skupinami, nikoliv však s žádnou zavedenou skupinou.[6] Hned několik dní po svém příchodu Yule se skupinou absolvoval první koncerty.[7]

V listopadu 1968 začala skupina v losangeleském studiu TTG Studios nahrávat své třetí studiové album. O produkci se tentokrát starali členové skupiny a o zvuk Val Valentin,[8] který se skupinou spolupracoval na předešlém albu White Light/White Heat. Zpočátku se skupinou krátce jako producent spolupracoval Vic Briggs, bývalý člen skupiny The Animals, ale jejich spolupráce byla předčasně ukončena kvůli vzájemným neshodám.[9]

Výraznou změnou oproti předchozím nahrávkám byl jednodušší styl písní. Původně skupina hrála hudbu inspirovanou převážně Caleovými avantgardními zkušenostmi z předchozích let. Jeho odchod byl pravděpodobně tedy hlavním důvodem změny k tvorbě jednodušších písní. Podle Lou Reeda změna stylu nastala kvůli tomu, že on sám chtěl dělat jemnější hudbu,[10] což je také nejpravděpodobnější důvod Caleova nuceného odchodu z kapely.[5] Kytarista Sterling Morrison prohlásil, že důvodem bylo odcizení nástrojů a vybavení skupiny. Toto je však nepravděpodobné.[8]

Původní verze alba vyšla u vydavatelství MGM Records (na rozdíl od předchozích alb skupiny, která vycházela u dceřiné společnosti Verve Records);[11] pozdější reedice pak vycházely převážně u Verve. Album má černý obal, v jehož středu je fotografie od Billyho Namea; jsou na ní všichni členové skupiny sedící na pohovce.[12] Nad fotografií je jednoduchý nápis „The Velvet Underground“. Na zadním obalu je uveden seznam skladeb, jméno nahrávacího inženýra, poděkování Billymu Nameovi a fotografie Reeda s cigaretou rozříznutá v polovině. Levá polovina fotografie se na albu neobjevila, je tam pouze dvakrát pravá, přičemž na levé polovině je vzhůru nohama.[11]

Album vyšlo v březnu roku 1969, a to ve dvou odlišných mixech; ten první, použitý na americkém vydání, měl na svědomí sám zpěvák a kytarista skupiny Lou Reed, a je v něm kladen větší důraz na vokály. Druhý, jehož autorem je Val Valentin, se nachází na britském vydání alba.[13] Ve stejném měsíci jako album vyšel i jediný singl obsahující skladby „What Goes On“ (ve zkrácené podobě) a „Jesus“.[14]

Kvůli stále se zvětšujícímu zájmu o skupinu během osmdesátých let vyšlo v té době několik reedic nahrávky, žádná z nich však neobsahovala žádné bonusové skladby. V listopadu 2014 vyšlo u vydavatelství Polydor Records album v rozsáhlé reedici; vedle obou původních mixů (Valentinův i Reedův) obsahuje také mono mix původně využitý na propagačních výliscích nahrávky. Na čtvrtém disku se nachází písně, které skupina nahrála během roku 1969, ale na albu v té době vydány nebyly; mnohé z nich však Lou Reed později nahrál znovu a vydal na svých prvních sólových albech.[15] Na posledních dvou discích se nachází koncertní verze různých písní pocházející z koncertů v klubu Matrix v San Franciscu v listopadu 1969.[16] V bookletu alba se nachází brožura, jejíž autorem je hudební publicista David Fricke.[17] Podobné luxusní edice předchozích alb skupiny, tedy The Velvet Underground & Nico a White Light/White Heat, byly vydány rovněž k pětačtyřicátému výročí již v roce 2012, respektive 2013.[18]

Lou Reed v roce 2008

Album otevírá píseň „Candy Says“ pojednávající o Candy Darling,[p 2] transvestitovi z okolí Andyho Warhola. Zpěvu se v této písni zhostil Doug Yule a ke konci písně je doprovázen vokály v doo-wopovém stylu.[10] Syrovější zvuk na třetím albu skupiny zastupuje například skladba „What Goes On“, ve které hlavní roli hraje kytara, ale jsou zde také bicí a varhany. Následuje „Some Kinda Love“, jejíž text pojednává o povahách různých druhů lásky.[p 3] Milostná balada „Pale Blue Eyes“ byla inspirována Reedovým vztahem s jeho v té době už bývalou přítelkyní Shelley Albin. Reed je zde doprovázen tichou kytarou a tamburínou.[10] Následuje další balada „Jesus“. Jde opět o tichou píseň bez perkusních nástrojů; její text nepojednává o drogovém podsvětí, jak je u Reeda zvykem, ale o spáse.[20]

Na šesté pozici se nachází svižná „Beginning to See the Light“, jíž následuje „I'm Set Free“.[20] Text osmé písně „That's the Story of My Life“, kterou měla skupina v repertoáru již v roce 1966, se skládá ze tří naprosto stejných slok, ve kterých je zmíněna další postava od Warhola: fotograf a archivář Billy Name.[20] Následuje bezmála devítiminutová skladba s avantgardním nádechem nazvaná „The Murder Mystery“; svým hlasem do nahrávky přispěli všichni členové skupiny: hlavní jsou Morrison, který rychle recituje, s Reedem, který naopak svou část přednáší pomalu. Po ukončení jejich pasáže se zde objeví Tuckerová s Yulem a zpívají své vlastní části textu. Reed s Morrisonem každý vypráví jiný příběh přes sebe, stejně tak jako Yule s Tuckerovou.[20] Poslední písní na albu The Velvet Underground je „After Hours“; jde o vůbec první vydanou píseň, ve které hlavní vokál zpívá Maureen Tuckerová.[21]

Album bylo v době svého vydání přijato oproti předchozím nahrávkám skupiny kladněji.[22] Například Lester Bangs ve své recenzi pro časopis Rolling Stone vyzdvihoval „široký výrazový rejstřík skupiny“.[13] Kritik Bob Stark jej v časopisu Creem označil za „jemné, tiché, ale vlastním důvtipným způsobem“.[23] Recenzent Adrian Ribolla v britském časopisu Oz o albu napsal: „I když všechno ztišili, jsou to pořád a nezaměnitelně oni. Má to šmrnc, ale je to docela ďábelský, mrtvolný šmrnc“.[23] Z řad hudebníků toto album vychvaloval například anglický ambientní hudebník Brian Eno.[23] Zakladatel kapely John Cale o několik let později přiznal, že nemělo smysl s kapelou pokračovat a nově vzniklé písně nebyly zajímavé. O albu samotném prohlásil, že se mu nelíbí.[24]

V knižním žebříčku Rock's Critics Choice: The Top 200 Albums z roku 1979 je album zařazeno na 191. pozici. V žebříčku pěti set nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone se umístilo na 316. příčce.[25] Britský týdeník New Musical Express jej v žebříčku nejlepších alb všech dob zařadil na 58. místo a časopis Mojo na 34.[14] Přestože se album v době vydání neumístilo v hitparádovém žebříčku Billboard 200, stalo se tak v roce 1985 u příležitosti vydání reedice tohoto alba: umístilo se na 197. místě.[14]

Autorem všech skladeb je Lou Reed.

Hudebníci

• Lou Reed – sólová a rytmická kytara, klavír, zpěv (krom uvedených výjimek), vokály ve vybraných verších v „The Murder Mystery“
• Sterling Morrison – sólová a rytmická kytara, vokály ve vybraných verších v „The Murder Mystery“, doprovodné vokály
• Maureen Tuckerová – perkuse, zpěv v „After Hours“, vokály ve vybraných verších v „The Murder Mystery“, doprovodné vokály
• Doug Yule – basová kytara, varhany, zpěv v „Candy Says“, vokály ve vybraných verších v „The Murder Mystery“, doprovodné vokály

Technická podpora

• The Velvet Underground – produkce
• Val Valentin – zvukový inženýr
• Billy Name – fotografie na obalu