Jaroslav Paur

Narodil se do hornické rodiny v Dubí u Kladna. Od mládí se vedle malířství intenzivně zabýval astronomií. Tento zájem ovlivnil i jeho tvorbu. Během druhé světové války studoval na Ukrajinské akademii v Praze (prof. Jan Ivan Kulec), souběžně navštěvoval kurzy kresby u prof. Miloše Maliny (Malířská škola Spolku výtvarných umělců Mánes). Roku 1945 byl přijat rovnou do třetího ročníku malířského ateliéru prof. Jakuba Obrovského na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval roku 1949. Ještě jako student byl roku 1946 přijat za člena SVU Mánes. Žil a tvořil nejprve na Kladně, roku 1963 se usadil v Praze, kde také roku 1987 zemřel.

Jaroslav Paur, Vdova, 1944

Jaroslav Paur, Varšava, 1946

Jaroslav Paur, Měření, 1947

Jaroslav Paur, Město, 1961

Jaroslav Paur, Město, 1962

Jaroslav Paur, Ulice, 1964

Jaroslav Paur, Krystaly a jádra, 1968

Jaroslav Paur, Setkání, 1969

Jaroslav Paur, Napětí II., 1969

Jaroslav Paur, Město I., 1972

Jaroslav Paur, Nové město, 1978

Jaroslav Paur, Spálené město, 1980

Jaroslav Paur, Zde lidé nežijí, 1984

Jaroslav Paur byl výrazným představitelem umělecké generace, kterou zásadně ovlivnila 2. světová válka. I když se svou civilizační tematikou blížil např. Skupině 42, stál mimo jakákoliv umělecká uskupení a tvořil jako solitér. Jeho primární obrazotvornost formovala industriální estetika rodného kladenska a obecně městský prostor, který se následně stal jeho erbovním tématem.

Jeho tíživě melancholické obrazy ze 40. let svědčí o sklonu k citlivému zpředmětňování romantických představ. Trvalé pronikání smyslu pro skutečnost se snovou představivostí – základní princip malířovy celoživotní tvorby – se prvně projevil v cyklu Imaginativní krajiny. Důležitým pro něj byl také námět suchých květin, které mu sloužily jako symbolické podobenství života za války. Ve 40. letech namaloval také řadu figurálních kompozic, z nichž mnohé vykazují vliv syntetického kubismu.[2]

Roku 1946 odjel na studijní pobyt do Varšavy. Pod dojmem rozbombardovaného města, které pomalu začínalo povstávat z trosek, vytvořil mezi lety 1946–48 soubor kreseb a olejomaleb Varšava 1946, za nějž byl roku 1949 vyznamenán polským rytířským řádem Polonia restituta. Paralelně vytvářel obrazy v duchu civilistní městské poetiky (např. cyklus Výkladních skříní či Figurín).

V 50. letech se krátce odklonil k době poplatným námětům, hlavně se ale věnoval expresivně pojaté lyrické krajinomalbě (série jihočeských scenérií) a také portrétům.

Mezníkem jeho tvorby se stala návštěva Paříže roku 1959, která v něm uvolnila dosud skryté námětové zdroje, jež pak znovu nacházel v pražských ulicích. Pod vlivem tohoto zážitku opouští temné tóny a objevuje paletu šedavých a bělavých odstínů, často ve výrazném strukturálním zpracování.[2] Z jeho obrazů definitivně mizí figurální složka, ačkoliv zvláště ve čtyřicátých letech figura tvořila základ jeho maleb.[3] Hlavním a jediným tématem jeho tvorby se stalo město v jeho četných metamorfózách a významech.

Na počátku 60. let nesou Paurovy obrazy ještě řadu konkrétních znaků, i ty se ale záhy vytrácejí. Soustředí se na výrazové i obsahové hodnoty malby a částečně také rozvíjí aktuální prvky abstraktně-informelní estetiky. Důležitou součástí jeho kompozic se stává jakási tajuplná atmosféra monumentálně koncipovaných abstraktních městských krajin, které v některých případech evokují až jakési kosmické struktury.[3]

Motiv Slunce či Měsíce, který se v jeho obrazech uplatňoval již během 60. Let, se v 70. letech transformuje do podoby umělého satelitu, který zůstane Paurovým charakteristickým znakem. Temně zářící nebeská tělesa se vznášejí nad městem rozpínajícím se do nekonečné struktury. Někdy se neživotné útvary shlukují do drůz, skeletů, krystalů či solitérních menhirů, které ční nad nízkým horizontem krajiny nebo plují v hloubce kosmického prostoru. Jediným prvkem, který evokuje lidskou civilizaci, nebo spíše její trosky, je často se opakující motiv katedrály, který se v Paurově díle objevuje již od dob Varšavského cyklu.

Námětům děl se přizpůsobila i malířova technika: Z mnohavrstevnatého nátěru barev, vzájemně prosvítajících do svrchních past, uhlazovaných četnými lazurami, staví jemnou tkáň malby, na níž pracuje nejen štětcem, špachtlí a nožem, ale i prsty. Kombinace plastických struktur a přesně uvážených hladkých ploch je protkaná sítí jemných čar a ostrých vrypů zpevňujících grafickou osnovu malby. Barevná škála získává na větším koloristickém rozpětí i na výraznějším kontrastu vůči převážně temnému pozadí. Zdánlivě statická kompozice vzbuzuje pocit „utkvění v čase“ s masivním vnitřním napětím.[2]

Hluboce imaginativní povaha Paurova malířského díla, obsahující snovou obrazotvornost postavenou na základě logického myšlení, je neobyčejně autentickou výpovědí o vztahu člověka k městské aglomeraci, v níž jsou vedle lyricko-poetických tendencí velmi silně obsažena naléhavá existenciální vyjádření.[3]