Terapeutický dotek

Dora Kunzová, propagátorka teosofie a Dolores Kriegerová(1975-1987), někdejší prezidentka Teosofické společnosti v Americe, nyní emeritní profesorka ošetřovatelství na Newyorské univerzitě,[11] vyvinuly v 70. letech 20. století terapeutický dotek.[3][12][13] Podle Kriegerové má terapeutický dotek kořeny ve starověkých léčebných praktikách,[14] jako je například vkládání rukou, ačkoli nemá žádnou spojitost s náboženstvím nebo s léčením vírou. Krieger uvádí, že „v konečném důsledku je to léčený (klient), kdo léčí sám sebe. Léčitel nebo terapeut v tomto pojetí působí jako energetický podpůrný systém člověka do té doby, než je vlastní imunologický systém léčeného dostatečně silný, aby převzal jeho funkci.“[15]

Terapeutický dotek má bát proces přenášení energie z jedné osoby na druhou s cílem posilnit uzdravovací proces nemocného nebo zraněného.[16] U zdravého člověka je podle léčitelů proud této energie stálý a hladký. Bolest, choroba, stav ohrožení nebo fyzické či psychické poruchy tento proud energie narušují a terapeut to pociťuje jako neprůchodnost, díry, místa nezvyklé tíže, vibrace nebo teplá a studená místa ve vzduchu.[17]

Terapeutický dotyk je podle jeho zastánců nezávislou ošetřovatelskou funkcí, která se může používat samostatně nebo s jinými technikami proti bolesti a může začít zmírňovat bolest už za několik minut a jeho efekt může přetrvávat několik hodin až dní.[17]

Ospravedlnění TD se hledalo ve dvou oblastech: „Vědě o unitárních lidských bytostech“ Marthy E. Rogersové a kvantové mechanice, zejména její mystická interpretace Fritjofa Capry. Přehled z roku 2002 zjistil, že ani jedno z těchto zdůvodnění není obhajitelné: teorie Rogersové byly shledány neslučitelnými s principy TD a překrývání terminologie mezi oběma teoriemi lze přičíst nedostatečné přesnosti prací Rogersové, což ve výsledku umožňuje různé interpretace. Podle zdůvodnění kvantové fyziky je schopnost léčit na dálku možná díky „globální propojenosti“ vesmíru, kterou stoupenci TD spojují s výkladem Bellovy nerovnosti a možností Bellovy nelokality; tento výklad není podložen experimentálními důkazy.
Studie z roku 2002 dospěla k závěru, že „teorie, kterou TD disponuje, je zbavena vysvětlující síly“ a „důkazy, které podporují současný obraz fyzikální energie, by měly být považovány za důkazy proti teorii TD.“[18]

Údajné léčení v TD probíhá prostřednictvím zdiskreditovaného fyzikálního procesu zvaného „rezonance přenosu elektronů“, který fyzik Alan Sokal označuje za „nesmysl“.[1]

Mezinárodní asociace pro terapeutický dotek (ITTA) se sídlem v nizozemském Utrechtu vypracovává směrnice pro vzdělávání, učební plány a standardy kvality v oblasti terapeutického doteku. Jako minimální požadavek pro praxi je vyžadováno školení sestávající ze 48 hodin teorie a 20 hodin případových studií. Asociace usiluje o integraci terapeutického doteku do evropských systémů zdravotní péče a sdružuje organizace zabývající se TT v Německu, Nizozemsku, Belgii, Lucembursku, Rakousku, skandinávských zemích a v Jihoafrické republice.

V průběhu desetiletí byla provedena řada studií zkoumajících účinnost TD, metaanalýzy a nejméně jeden systematický přehled, a přinesly různé výsledky a závěry. O'Mathúna a kol. při diskusi o těchto studiích upozorňují na několik problémů, jako je nevyloučení metodologicky chybných studií a náchylnost k publikačnímu zkreslení časopisů komplementární medicíny, které přinášejí „převahu studií s pozitivními výsledky“; tvrdí, že

Emily Rosa ve svých devíti letech vymyslela a provedla studii o terapeutickém doteku. S pomocí Stephena Barretta ze společnosti Quackwatch a za asistence své matky Lindy Rosové, zdravotní sestry, se Emily stala nejmladší členkou výzkumného týmu, jejíž článek byl přijat časopisem Journal of the American Medical Association (JAMA) za její podíl na studii o terapeutickém doteku, která vyvrátila tvrzení praktiků terapeutického doteku. Její studie se zúčastnilo 21 praktiků terapeutického doteku, kteří se pokoušeli odhalit její auru. Praktici stáli na jedné straně kartonové zástěny, zatímco Emily stála na druhé straně. Praktikující pak vložili své ruce do otvorů v zástěně. Emily si hodila mincí, aby určila, ke které z rukou praktikujících přiloží tu svou (aniž by se jí dotkla). Testovaní pak měli uvést, zda cítí její „biopole“ a kde se nachází její ruka. Ačkoli všichni účastníci tvrdili, že to dokážou, skutečné výsledky jejich tvrzení nepotvrdily. Po opakovaných pokusech se praktikům podařilo lokalizovat Emilynu ruku v míře, která se výrazně nelišila od náhody.[5][6][12][19] Editor časopisu JAMA George D. Lundberg, M.D. doporučil, aby pacienti i pojišťovny odmítli platit za terapeutický dotek nebo alespoň zpochybnili, zda je platba vhodná „dokud nebo pokud další poctivé experimenty neprokáží skutečný účinek.“[12]

Pro účinnost terapeutického doteku neexistují žádné dobré lékařské důkazy. Systematický přehled Cochrane, poprvé publikovaný v roce 2004, zjistil, že „neexistují žádné spolehlivé důkazy o tom, že TD podporuje hojení akutních ran“,[20] ale v roce 2016 jej autoři odvolali poté, co byla zpochybněna validita hodnocených studií.[10] Americká společnost pro rakovinu poznamenala: „Dostupné vědecké důkazy nepodporují žádná tvrzení, že TD může vyléčit rakovinu nebo jiné nemoci.“[9]