Teorie rámování

Ve chvíli, kdy jedinec přijde do styku s určitou událostí, má ve zvyku přikládat jí význam, který můžeme označit jako základní rámec. Jedná o rámec, který není ovlivněn předem danými výklady a o jehož pravdivosti jedinec nepochybuje. Jeho prospěšnost není závislá na jiných rámcích.[3]

Primární rámce jsou dále děleny na přírodní a sociální. Přírodní rámce určují takové události, které podle nás nic neřídí, vnímáme je zkrátka jako fyzikální jevy, jako události od začátku do konce ovlivněné pouze přírodními faktory. Sociální rámce nám oproti tomu umožňují pochopit události, která zahrnují vůli, záměr či jakékoli úsilí o ovlivnění situace inteligentní bytostí, nejčastěji tedy člověkem. Všechny sociální rámce zahrnují pravidla. Sociální rámování vychází z rámování přírodního.[1][4]

Jedním příkladem rámců, kterými se Goffman zabývá, je divadelní rámec. V rámci svého dramaturgického přístupu ke světu Goffman vytváří pojem představení. V představení se z jedince stává herec a tím pádem je již v pořádku ho sledovat a pozorovat. Herec ve svém představení musí zaujmout své publikum, tedy ostatní jedince, kteří jeho činnosti přihlíží. Herec dále představuje postavu či charakter, který hraje. Stejně tak jako jedinec zastává několik různých rolí – roli manžela, otce, zaměstnance, atd.

Nedílnou součást tohoto divadelní rámce tvoří i publikum. Herec s publikem spolu interagují. Diváci mohou dát najevo, že se jim představení líbí, ale pouze když představení přímo nenarušují. Příkladem divadelního rámce nemusí být jen divadelní představení, ale i balet, koncerty, svatby, apod.[1]

Klíč v teorii rámování označuje soubor pravidel, kterými je daná činnost, již lze interpretovat pomocí základního rámce, převedena do něčeho, co je sice vytvořené podle této činnosti, ale co její účastníci vidí jako něco úplně jiného. Tento proces se nazývá šifrování.[3] Předpokládá se, že účastníci určité činnosti vědí a otevřeně uznávají, že se jedná o systematickou změnu, která jim pomůže znovu ustanovit, co se děje. K dispozici mají pokyny, kdy transformace začne a kdy skončí. Šifrování není omezeno na události nějakého konkrétního druhu. Transformace, který díky šifrování probíhá, takto transformovanou činnost změní jen mírně, značně ale změní pohled účastníků na danou činnost. Šifrování tedy hraje rozhodující roli v tom, jak určujeme, co se ve skutečnosti kolem nás děje.[1]