Teorie komunikace

Teorie komunikace (z řec. slova theoros, divák; z lat. slova communicatio, communicare, což znamená spojovat) se týká oblasti komunikace neboli přenosu informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným, přesněji řečeno komunikačních procesů a komunikačního chování účastníků těchto procesů v různých interaktivních systémech.[1] Teorie komunikace formou modelu popisují a vykládají mechanismus komunikačního chování, respektive podstatu komunikační situace. Komunikační chování se odehrává v komunikační situaci, která je určena účastníky komunikace, společným kódem (např. jazykem) a znalostí jeho využívání, komunikačním kanálem a komunikačním záměrem.[2]

Matematická teorie komunikace

Základem teorie komunikace se stala práce dvou amerických vědců C. E. Shannona a W. Weavera s názvem Matematická teorie komunikace z roku 1949.[2] Jejich působení je spojeno s laboratořemi firmy Bell, kde na svém modelu komunikace pracovali během druhé světové války. Řešili problém, jak měřit, kolik informací je daný kanál schopen přenést a způsob, kterým lze přepravit co nejvíce informací.

Shannon a Weaver určili 3 základní roviny problémů při studiu komunikace:

  • Rovinu A – technické problémy (nakolik přesně lze symboly přenášet)
  • Rovinu B – sémantické problémy (nakolik přesně odpovídají přenášené symboly zamýšleným významům)
  • Rovinu C – problémy účinnosti (nakolik účinně ovlivnil adresátem přijatý význam jeho jednání)[2]

Vytvořili lineární model komunikace, který zachycuje její základní složky:[3]

Tento model je dnes považován za nedostatečný, jelikož nebral v potaz zpětnou vazbu příjemce čili vzájemnou komunikaci. Také nepracuje s obsahem zprávy, jejím kódováním a dekódováním.

Na lineární model komunikace navázal maďarsko-americký profesor komunikace G. Gerbner, který zdůraznil vazbu sdělení na smysl pro „skutečnost“, který je ovlivněn a pozměňován médii. H. D. Lasswell, americký politolog a teoretik komunikace, vyzdvihl „účinnost“ komunikace a aplikoval model Shannonův a Weaverův na oblast masové komunikace. Lasswell svůj model pojmenoval “ infuzní jehla“, jelikož média svým stálým jednosměrným pulzováním informací působí na veřejné mínění. V roce 1953 Th. M. Newcomb se pokusil načrtnout nelineární model komunikace vycházející z představy trojúhelníku, jehož vrcholy jsou: [2]

Strukturální teorie komunikace

Tato teorie kriticky přistupuje k myšlenkám, které načrtl F. de Saussure v koncepci sémiologie. V té Saussure definoval jazyk jako systém, který nelze zaměňovat za konkrétní promluvy, jež jsou jeho realizací. Vzniklo zde rozlišení mezi jazykem jako systémem a samotnou mluvou. Toto dílo dále rozpracovali v teorii znaků Ch. S. Peircem a Ch. W. Morrisem. Teorie vycházejí z trojúhelníkového modelu C. K. Ogdena a I. A. Richardse. [2] Vrcholy tohoto trojúhelníku jsou:

Strukturální teorie komunikace se tedy zabývá kódem, jehož prostřednictvím se komunikace odehrává, a jazykem jako základním komunikačním kódem v lidské společnosti.[2] Jazyk je tedy odlišen od řeči, která je definována jako užití jazyka v konkrétní komunikační situaci.

Kognitivní a behaviorální teorie

Teorie se věnuje vztahům mezi účastníky komunikace. Řeší tři základní otázky:

  • Proč se komunikuje?
  • Jaký význam má komunikační situace?
  • Jaký je vztah mezi účastníky komunikace?

Komunikaci je přisuzován význam poznávací, přesvědčovací, ovlivňovací.

Ch. E. Osgood, jeden z předních představitelů kognitivní a behaviorální teorie, se věnoval vzniku komunikačních znaků a snažil se stanovit jejich přesný význam. Mezi další významné průkopníky kognitivního přístupu řadíme lingvistu N. Chomského. Ostatní práce se soustřeďují na celkové pojetí komunikace jako přenosu sdělení, u kterého je důležitý především jeho vliv na chování účastníků komunikace. Klíčové při vzniku těchto „teorií kulturní a sociální reality“ byly práce L. Wittgensteina a A. Schutze.[2]

Angelmatika

Angelmatika (z řec. angelos – anděl, posel) je teorie komunikace rozpracovaná českým teoretikem Jánem Šmokem v 60. létech 20. století.[4] Jejím přínosem je zaměření na jevy, které vnášejí zkreslení do snahy o přenos myšlenky mezi autorem a adresátem od kódování, přes distribuční procesy až k adopci a konzumu sdělení.[5] Angelmatika díky svému odlišnému diskursu vytváří alternativní model komunikace, který si neklade nároky na bezchybnost, ale svébytným úhlem pohledu přispívá ke komplexnějšímu porozumění náročné problematice mezilidské komunikace.

Reference
  1. GIDDENS, A. Sociologie. Praha, Česko: Argo, 1999. S. 550.
  2. PETRUSEK, M.; MAŘÍKOVÁ, H.; VODÁKOVÁ, A. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. Dostupné online. S. 1293.
  3. Teorie komunikace – Sociologická encyklopedie. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. [cit. 2019-12-02]. Dostupné online.
  4. ŠMOK, Ján. Úvod do teorie sdělování. 1.. vyd. Praha: Akademie múzických umění, 1975.
  5. PLESNÍK, Ľubomír. Teorie Jána Šmoka v soudobém kontextu (původním názvem: Souborné vydání teoretických spisů Jána Šmoka IV.). Příprava vydání Fassati, Tomáš. 1. vyd. Benešov: Muzeum umění, 2005.

[3] A. Giddens, Sociologie, Praha, Česko: Argo, 1999, p. 550.

[4] M. Petrusek, H. Maříková a A. Vodáková, Velký sociologický slovník, Praha: Karolinum, 1996, p. 1293.

Literatura
  • PETRUSEK, Miloslav, MAŘÍKOVÁ, Hana, VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. 1627 str. ISBN 8071843113.
  • LAMSER, Václav. Komunikace a společnost: úvod do teorie společenské komunikace. Praha: Academia, 1969. 300 str.
  • GIDDENS, Anthony, SUTTON, Philip W., ed. Sociologie. Praha: Argo, 2013. 1052 str. ISBN 9788025708071
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.