Tchien-kung

Tchien-kung (čínsky 天宫, pchin-jin: Tiān​gōng; česky: Nebeský palác) byla série tří čínských stanic určených pro testování všech činností potřebných pro výstavbu velké modulární vesmírné stanice, především setkávání a spojování kosmických těles.[2][3] Po vypuštění prvních dvou plánovaných stanic Tchien-kung 1 v roce 2011 a Tchien-kung 2 v roce 2016 byl záměr vypustit třetí testovací laboratoř zrušen a Čína začala v roce 2021 budovat Vesmírnou stanici Tchien-kung.

Tchien-kung
天宫

Kresba stanice Tchien-kung (vlevo) s připojenou lodí Šen-čou (vpravo)

Kosmodrom Ťiou-čchüan
Nosná raketa Dlouhý pochod 2F
Výrobce China Aerospace Science and Technology Corporation (中國航天科技集團公司) a China Research Institute of Space Technology (中国航天科技集团公司)[1]
Provozovatel China Research Institute of Space Technology (中国航天科技集团公司) a Čínský úřad pro pilotované vesmírné lety[1]
Hmotnost ~ 8,5 tuny
Délka 10,4 m
Šířka ~ 23 m (s rozevřenými solárními panely)
Průměr 3,35 m (obytný úsek)
2,5 m (servisní úsek)
Obytný objem 14,4 m3

Popis stanice

Záměr Číny postavit vesmírnou stanici spatřil světlo světa v roce 1998. Model stanice byl poprvé představen 25. ledna 2009 v čínské televizi CCTV.[4][5]

Řada Tchien-kung byla odvozena od kosmické lodi Šen-čou, nicméně s výraznými odlišnostmi. Stanice se skládaly ze dvou základních částí, válcových modulů o různých délkách a průměrech, spojených 1,1 metru dlouhou kónickou sekcí, v níž byla umístěna většina zásob systému zabezpečení životních podmínek.

Obytný modul o celkové délce 5 metrů a průměru 3,35 metru byl ve své přední části vybaven androgynním stykovým uzlem APAS-89, analogickým k uzlům z modulu Kristall stanice Mir. K němu se připojovaly návštěvnické lodi, jejichž posádky mělo při přístup do stanice a stěhování materiálu k dispozici průlez o průměru 80 cm.[2][3] Vybavení obytného modulu tvořilo okno pro vnější pozorování země, sklopný jídelní stůl, ovládací pult a 2 obytné kóje. Na povrchu modulu se nacházel rozlehlý radiátor termoregulačního systému.

Servisní modul měl délku 3,3 metru a průměr 2,5 metru. Byl osazen napájecím systémem s párem solárních panelů, pohonným systémem, systémem zajištění života a komunikačním systémem. Každé křídlo solárních panelů se skládalo ze 4 segmentů a dosahovalo celkových rozměrů 3,1 x 10 metrů. Celkové rozpětí solárních panelů tak bylo zhruba 23 metrů. Průměrný výkon křemíkových panelů dosahoval 2,5 kilowattů (kW), maximální 6 kW. Součástí napájecího systému dále byly stříbrozinkové akumulátory, které zabezpečovaly napětí 28 voltů (V) pro napájecí síť stanice. Optimální pozici panelů vůči Slunci zajišťovaly senzory a motory servisního modulu.

Pohonný systém lodi, odvozený od kosmické lodi Šen-čou, byl vybaven párem hlavních raketových motorů YF-50D o tahu 2 x 490 newtonů (N) s vysokým expanzním poměrem a dále 24 menšími tryskami pro jemné manévry stanice, klopení, bočení a rotaci. Jako pohonné látky sloužila kombinace monometylhydrazinu a oxidu dusičitého. Ty byly uloženy ve čtyřech tancích o objemu 230 litrů a celkové kapacitě 1 tuny, pod tlakem 2 megapascalů (MPa). Tlakování systému zajišťovaly dva dvacetilitrové vysokotlaké tanky s dusíkem s pracovním tlakem 23 MPa.

Hmotnost stanice byla kolem 8,5 tuny, celková délka 10,4 metrů. Objem využitelného vnitřního prostoru činil 14,4 m3 (2.0 x 1.8 x 4.0 m).

Seznam vypuštěných stanic

Tchien-kung 1
Související informace naleznete také v článku Tchien-kung 1.

Na oběžnou dráhu kolem Země stanici se startovní hmotností 8,5 tuny vynesla nosná raketa Dlouhý pochod 2F 29. září 2011.[6] Dne 2. listopadu 2011 se ke stanici zkušebně připojila kosmická loď Šen-čou 8 bez posádky na palubě.[7] V rámci testování se během svého letu od stanice jednou odpojila a znovu připojila. Další připojenou lodí byla 18. června 2012 loď Šen-čou 9 se tříčlennou posádkou včetně první čínské kosmonautky Liou Jang. Také tato loď se během své desetidenní návštěvy od stanice jednou odpojila a znovu připojila, stejně jako Šen-čou 10, která na třináctidenní společnou testovací misi přiletěla 13. června 2013. Čína poté nad stanicí s předpokládánou dvouletou životností ztratila kontrolu a v roce 2016 prohlásila misi za ukončenou.[8] Stanice nakonec samovolně vstoupila do atmosféry a zanikla nad Pacifikem v noci z 1. dubna na 2. dubna 2018.[9]

Tchien-kung 2
Související informace naleznete také v článku Tchien-kung 2.

Oproti své předchůdkyni se druhá stanice se startovní hmotnosti 8,6 tuny, vypuštěná 15. září 2016, lišila vnitřním experimentálním vybavením a doplněním o vnější 10 metrů dlouhou robotickou rukou. Při startu byl na vnějším povrchu stanice upevněn satelit Banxing 2, který se od ní později oddělil a v samostatném letu pořizoval fotodokumentaci. Ke stanici se 18. října 2016 připojila kosmická loď Šen-čou 11 s dvoučlennou posádkou, která během necelých 30 dní pobytu prováděla vědecké a technické experimenty a pozorování. O půl roku později, 22. dubna 2017, k Tchien-kung 2 odstartovala a v úspěšně se s ní spojila automatická kosmická loď Tchien-čou 1,[10][11] která testovala postupy automatizovaného doplňování paliva a další technologie potřebné pro stavbu budoucí velké kosmické stanice. Před definitivním opuštěním stanice se od ní dvakrát a znovu se připojila. Tchien-kung 2 pak ještě testovala manévrování na oběžné dráze a 19. července 2019 řízeně zanikla v atmosféře nad jižním Tichým oceánem[12].

Tchien-kung 3

Stanice Tchien-kung 3 měla být podle informací z roku 2014 vynesena na oběžnou dráhu v letech 2020-22.[13] Na základě výsledků předchozích dvou misí a zkušeností získaných čínskými vědci, techniky a kosmonauty byl v roce 2017 záměr na vypuštění třetí testovací stanice zrušen s tím, že Čína již přikročí k výstavbě velké orbitální stanice.[14]

Ta pak byla skutečně zahájena vypuštěním centrálního modulu Tchien-che 29. dubna 2021. K obsluze Vesmírné stanice Tchien-kung budou sloužit lodě Šen-čou pro dopravu posádek a nákladní lodě Tchien-čou.

Odkazy

Reference
  1. VÍTEK, Antonín. SPACE 40. Velká encyklopedie družic a kosmických sond [online]. Praha: rev. 2011-09-30 [cit. 2011-09-30]. Kapitola 2011-053A - TG-1. Dostupné online.
  2. XIN, Dingding. Spacecraft ready to go on mission. China Daily [online]. 2011-9-27 [cit. 2011-9-29]. Dostupné online. (anglicky)
  3. LÁZŇOVSKÝ, Matouš; GRÜN, Marcel. Čína odpálí Nebeský palác. Odstartuje na raketě Dlouhý pochod. technet.idnes.cz [online]. 2011-9-22 [cit. 2011-9-29]. Dostupné online.
  4. Летательный аппарат «Тяньгун-1»--космический прототип китайской орбитальной лаборатории [online]. CRIrussian.ru «Международное радио Китая» [cit. 2011-09-29]. Dostupné online. (rusky)
  5. 天宫一号"空间站已进入初样研制阶段(图) [online]. CCTV, 2009-01-25 [cit. 2011-09-29]. Dostupné online. (čínsky)
  6. Chinese leaders applaud successful launch of Tiangong-1 [online]. Beijing/Jiuquan: Xinhua, 2011-09-29 [cit. 2011-09-29]. Dostupné online. (anglicky)
  7. CLARK, Stephen. Successful docking catapults China into elite space club. spaceflightnow.com [online]. 2011-11-2 [cit. 2011-11-8]. Dostupné online. (anglicky)
  8. Nekontrolovaná čínská stanice klesá do atmosféry, co komu hrozí?. astro.cz [online]. Česká astronomická společnost, 2018-03-30 [cit. 2018-04-01]. Dostupné online.
  9. Nekontrolovaná čínská stanice klesá do atmosféry, co komu hrozí?. astro.cz [online]. Česká astronomická společnost, 2018-03-30 [cit. 2018-04-01]. Dostupné online.
  10. http://www.spacedaily.com/reports/China_to_launch_second_space_lab_in_2016_official_999.html
  11. Čínská vesmírná loď poprvé zakotvila u laboratoře, je to další krok k obydlené stanici. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2017-04-22. Dostupné online.
  12. LIPTAK, Andrew. China has deorbited its experimental space station. The Verge [online]. 2019-07-20 [cit. 2021-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
  13. JONES, Morris. China's Space Station is Still On Track [online]. Spacedaily, 2014-09-11 [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (angličtina)
  14. "天宫二号"总设计师：不再有天宫三号 五年后建成空间站_新闻中心_中国网 (Hlavní designér „Tiangongu č. 2“: Již nebude Tiangong č. 3, o pět let později bude postavena vesmírná stanice). www.china.com.cn [online]. 2017-11-22 [cit. 2021-06-17]. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.