Třída Scharnhorst (1936)

Scharnhorst s původní rovnou přídí

Ilustrace vzhledu bitevního křižníku třídy Scharnhorst

Roku 1933 byla odsouhlasena stavba čtvrté a páté jednotky pancéřových lodí třídy Deutschland.[1] Německý vůdce Adolf Hitler si původně představoval plavidla se stejnou rychlostí a výzbrojí šesti 280mm kanónů ve třídělových věžích, jako měla třída Deutschland, ale se zesíleným pancéřováním a výtlakem 19 000 tun. Naopak námořnictvo tento návrh považovalo za nevyvážený a chtělo výzbroj plavidel posílit o třetí dělovou věž, čímž by výtlak narostl na 30 000 tun. Reagoval tak i na stavbu francouzských bitevních křižníků třídy Dunkerque. Hitler takové řešení nechtěl kvůli reakci Velké Británie na porušení limitů versailleské smlouvy (maximální výtlak válečné lodě 10 000 tun a ráže kanónů 280 mm), ale námořnictvo prosadilo, že nová třída vycházela z jeho požadavků.[3]

Anglo-německá námořní dohoda z roku 1935 navíc německému námořnictvu povolila expanzi na 35% tonáže britského královského námořnictva u bitevních lodí, letadlových lodí, křižníků a torpédoborců a 45% tonáže ponorek.[4] Výrazně také zvětšila limity výtlaku jednotlivých plavidel a ráži hlavní výzbroje až na 406 mm. Výzbroj třídy Scharnhorst byla přesto omezena na 280mm kanóny, neboť vývoj 380mm kanónů by znamenal výrazné zdržení jejich stavby a Hitler chtěl z politických důvodů nová plavidla získat co nejdříve.[3] Kvůli tomu byly bitevní křižníky třídy Scharnhorst rychlé a dobře pancéřované, ale zaostávaly svou palebnou silou.[1] Dvoudělové věže s 380mm kanóny proto dostala až následující třída Bismarck. Později plánované přezbrojení třídy Scharnhorst dvoudělovými věžmi s 380mm kanóny se neuskutečnilo.[3]

Postaveny byly dvě jednotky této třídy. Scharnhorst postavila v letech 1935–1939 loděnice Kriegsmarinewerft (KMW) ve Wilhelmshavenu. Jeho sesterskou loď Gneisenau postavila v letech 1935–1938 loděnice Deutsche Werke v Kielu.[1] Křižníky dostaly stejná jména jako roku 1914 v bitvě u Falkland potopené pancéřové křižníky třídy Scharnhorst.[5]

Jednotky třídy Scharnhorst:

Hlavní nástavba Gneisenau s příďovými dělovými věžmi

Z Gneisenau sejmutá dělová věž se dochovala v pevnosti Austrått v Norsku

Pancéřování plavidel mělo hmotnost 14 245 t, tedy 44% jeho výtlaku.[1] Hlavní boční pancíř měl sílu až 350 mm. Využita byla legovaná chromniklová ocel Wotan firmy Krupp.[6] Hlavní výzbroj představovalo devět 280mm kanónů, umístěných ve třech dělových věžích v ose lodi. Dvě věže stály na přídi a jedna na zádi. Sekundární výzbrojí bylo dvanáct 150mm kanónů ve čtyřech dvoudělových a čtyřech jednodělových věžích. Doplňovalo je čtrnáct 105mm kanónů, šestnáct 37mm kanónů a osm 20mm kanónů. Za dvou katapultů mohly operovat až čtyři průzkumné hydroplány (Heinkel He 60, Arado Ar 196). Pohonný systém tvořilo dvanáct kotlů Wagner a tři parní turbíny (Scharnhorst turbíny Brown-Boveri a Gneisenau turbíny Germania) o výkonu 160 100 hp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů. Scharnhorst měl dosah 7100 námořních mil při rychlosti 19 uzlů a jeho sesterská loď 6200 námořních mil při 19 uzlech.[1]