Třída San Giorgio (1908)

Třída San Giorgio byla třída pancéřových křižníků italského královského námořnictva. Byly to největší a nejsilnější pancéřové křižníky italského námořnictva.[1] Zatímco prototypový San Giorgio poháněly parní stroje, jeho sesterská loď San Marco byla první italskou válečnou lodí poháněnou parními turbínami.[1] Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Byly nasazeny za první světové války a za druhé světové války plnily pomocné úkoly, přičemž byly oba potopeny.

Třída San Giorgio
San Marco
Obecné informace
Uživatelé Regia Marina
Typpancéřový křižník
Lodě2
Osudpotopeny
Předchůdcetřída Pisa
Technické údaje San Giorgio[1]
Výtlak10 167 t (standardní)
11 300 t (plný)
Délka140,8 m (max.)
Šířka21 m
Ponor7,3 m
Pohonparní stroje, 14 kotlů, 2 lodní šrouby
19 500 hp
Rychlost23,2 uzlu
Dosah6270 nám. mil při 10 uzlech
Posádka698
Výzbroj4× 254mm kanón (2×2)
8× 190mm kanón (2×2)
18× 76mm kanón (18×1)
2× 47mm kanón (2×1)
2× 6,5mm kulomet (2×1)
3× 450mm torpédomet (3×1)
Pancíř80–200mm boky
200mm hlavní věže
160mm sekundární věže
50mm paluba
250mm velitelská věž
Technické údaje San Marco[1]
Výtlak10 969 t (standardní)
11 900 t (plný)
Délka140,8 m (max.)
Šířka21 m
Ponor7,8 m
Pohonparní turbíny, 14 kotlů, 4 lodní šrouby
23 000 hp
Rychlost23,8 uzlu
Dosah4800 nám. mil při 10 uzlech

Stavba
Základní uspořádání a řešení pancéřování

Křižníky třídy San Giorgio konstrukčně navazovaly na předcházející třídu Pisa. Měly podobnou výzbroj, ale vylepšenou pancéřovou ochranu, nautické vlastnosti a prostory pro posádku. Italská loděnice Regio Cantiere di Castellammare di Stabia v Castellammare di Stabia postavila v letech 1905–1911 dva křižníky této třídy.[1]

Jednotky třídy San Giorgio:[1]

JménoZaložení kýluSpuštěnaVstup do službyOsud
San Giorgio190527. července 19081. července 1910Od roku 1938 loď pobřežní obrany, od roku 1940 protiletadlová baterie, 1941 potopen v Tobruku, neopraven.
San Marco190720. prosince 19087. února 1911Ve 30. letech upraven na cílovou loď, roku 1943 ukořistěn Němci a roku 1944 potopen, po válce sešrotován.

Konstrukce
San Giorgio roku 1913 po najetí na mělčinu

Hlavní výzbroj tvořily čtyři 254mm kanóny ve dvouhlavňových věžích, které doplňovalo dalších osm těžkých děl ráže 190 mm v dvoudělových věžích na bocích trupu. Lodě dále nesly osmnáct 76mm kanónů, dva 47mm kanóny, dva 6,5mm kulomety a tři 450mm torpédomety.

Pohonný systém se u obou lodí lišil. Pohon křižníku San Giorgio obstarávaly trojčinné expanzní parní stroje, kterým páru dodávalo 14 kotlů Blechynden. Lodní šrouby byly dva. Pohonný systém měl výkon 19 500 hp. Křižník dosahoval rychlosti 23,2 uzlu. Jeho dosah byl 6270 námořních mil při rychlosti 10 uzlů. Druhý křižník San Marco byl poháněn parními turbínami Parsons, kterým páru dodávalo 14 kotlů Babcock & Wilcox. Lodní šrouby byly čtyři. Pohonný systém měl výkon 23 000 hp. Křižník dosahoval rychlosti 23,8 uzlu. Jeho dosah byl 4800 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.[1]

Modernizace
San Giorgio potopený roku 1941 v Tobruku

San Giorgio byl v letech 1937–1938 v Arsenale di La Spezia přestavěn na loď pobřežní obrany. Standardní výtlak byl 9470 t a plný 11 500 t. Modifikováno bylo složení výzbroje, kterou tvořily čtyři 254mm kanóny, osm 190mm kanónů, osm 100mm kanónů a čtyři 13,2mm kulomety. Původně kotle nahradilo osm na jiné palivo, dva komíny byly odstraněny. Výkon pohonného systému klesl na 18 200 hp, rychlost se snížila na 18,6 uzlu.[1]

Roku 1940 byla zesílena protiletadlová výzbroj. Přidány byly další dva 100mm kanóny, dvanáct 20mm kanónů a deset 13,2mm kulometů.[1]

Služba

Oba křižníky byly nasazeny za první světové války. Křižník San Giorgio byl za druhé světové války využíván jako protiletadlová baterie v Tobruku.[1]

Odkazy

Reference
  1. SAN GIORGIO armoured cruisers (1910-1911) [online]. Navypedia.org [cit. 2018-06-26]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.