Tóhoku

Oblast byla posledním útočištěm národa Ainu na ostrově Honšú a byla svědkem mnoha bitev mezi Ainu a Japonci. Ještě dnes má Tóhoku pověst vzdálené oblasti s nádhernou přírodou a drsným podnebím. Básník Macuo Bašó napsal své nejslavnější dílo Oku no Hosomiči (Úzká stezka do vnitrozemí) během svých cest po Tóhoku.

Tóhoku, stejně jako většina Japonska, je hornatá oblast, které dominuje pohoří Óu v severojižním směru. Prvního historického osídlení se oblast dočkala až mezi 7. a 9. stoletím, dlouho poté, co se japonská civilizace a kultura pevně prosadila ve středním a jihozápadním Japonsku.

Během 11. a 12. století sídlila v Hiraizumi severní větev mocného rodu Fudžiwara, zvaná také Fudžiwarové z Óšú. Na přelomu 16. a 17. století mocný daimjó Masamune Date ze Sendai ovládl skoro celé Tóhoku.[1]

I když se od 60. let 20. století začal rozvíjet průmysl zpracovávající železo, ocel, cement, chemikálie, celulózu a ropu, je Tóhoku tradičně považováno za obilnici Japonska, protože zásobuje rýží a dalšími zemědělskými produkty trhy ve městech Sendai a Tokio-Jokohama. V Tóhoku se pěstuje kolem 20 procent japonské produkce rýže, a to navzdory tomu, že podnebí je zde chladnější než v ostatních částech Honšú a umožňuje jen jednu sklizeň rýžových polí ročně.

Pro Tóhoku jsou charakteristické na japonské poměry nízká hustota zalidnění, domácnosti s vyšším počtem členů a vyšší počet domácností se členy staršími 65 let. Tato demografická situace je odrazem nedostatku ekonomických příležitostí vzhledem k velké závislosti na zemědělství. Mezi lety 1995 a 2000 poklesl počet obyvatel v jednotlivých prefekturách Tóhoku (s výjimkou Mijagi, kde došlo k nárůstu o 1,6 %) o 0,3 až 2 %.[1]

Vzhledem k tomu, že většina nížin se nachází ve vnitrozemí a na pobřeží je minimum míst vhodných ke stavbě přístavů, je většina populace koncentrována právě ve vnitrozemí a je také více závislá na silniční a železniční dopravě než zbytek Japonska. Průsmyky v centrálním pohoří však umožňují celkem snadnou komunikaci mezi nížinami na obou stranách horského masivu.

Turismus se stal nejdůležitějším průmyslem regionu. Nejvýznamnějšími turistickými magnety jsou města Morioka, Hiraizumi, Hirosaki a Kakunodate, ostrovy v zátoce Macušima, jezera Tazawa a Towada, údolí řeky Oirase, národní parky Rikučú a Bandai-Asahi, pobřeží Sanriku, oblast Aizu, hora Bandai a tři posvátné vrcholy Dewa Sanzan.