Sylvester Morariu-Andriewicz

Vychodil gymnázium v Černovicích. V tomto městě rovněž absolvoval filozofická a teologická studia. 29. června 1843 byl vysvěcen na kněze. Nastoupil pak na faru v nedaleké vesnici Cahor, nejprve jako administrátor, od roku 1845 až do prosince 1865 jako farář. V roce 1849 získal ocenění a titul čestného konzistorního rady. V roce 1861 se stal vrchním kazatelem černovického okresu. 8. července 1866 byl jmenován řádným konzistorním radou. Byl činný i publicisticky. Vydal sbírku pravoslavných modliteb a řadu školních učebnic v rumunštině, na kterých spolupracoval i s rumunskými duchovními z Uherska. V letech 1850–1851 se podílel na reformě liturgických knih.[2][3]

Byl aktivní i politicky. 5. února 1867 byl zvolen na Bukovinský zemský sněm za kurii velkostatkářskou. Zemský sněm ho následně 28. února 1867 zvolil do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Bukovinu.[4]

Jeho církevní kariéra vyvrcholila v závěru století. Od roku 1880 až do své smrti roku 1895 působil jako pravoslavný arcibiskup černovický a tedy Metropolita Bukoviny a Dalmácie. V této době také zasedal jako doživotní člen Panské sněmovny (horní komora Říšské rady).