Sylabotónický verš

Sylabotónický verš (také slabičně-přízvučný verš, tónosylabický verš apod., někdy nepřesně přízvučný verš, kteréžto označení se ale užívá i pro tónický verš) je verš, u něhož záleží na počtu slabik ve verši a uspořádání přízvučných a nepřízvučných slabik ve verši[1] (slabiky ve verši se člení do tzv. stop). Naopak sylabotónický verš nepracuje s délkou samohlásek. Sylabotónický verš často užívá rým a také aliteraci, ne nutně však vždy, občas se užívá i cézuru.

Sylabotónický verš je standardním veršem klasické české poezie, dále je užíván v anglické literatuře, německé literatuře a obecně mnoha světových literaturách. V různých jazycích je kladen různý důraz buď na jeho sylabickou složku, tj. počet slabik (čeština) nebo složku tónickou, střídání přízvuků (ruština, němčina). Například stará ruská literatura užívala tónický verš, s volným počtem slabik, novodobá ruské poezie pak přešla k sylabotónickému verši, kde je sice počet slabik normován ale může být porušen bez větší ztráty libozvučnosti. Naopak stará česká lidová poezie používala sylabický verš (jako polština), a tak v češtině bývá ideální metrické schéma relativně často porušováno, protože výrazným nositelem verše stále zůstává harmonizace počtu slabik a skupin hlásek. Oproti tomu němčina rýmy prakticky nevyužívá a nutně tak musí klást větší důraz na přízvuk, podobně jako ruština. V klasické anglické poezii jsou obě složky sylabotónického verše přibližně stejně významně.