Svatováclavská výzva katolickým biskupům

28. září – Na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi v závěru bohoslužby pronáší prezident Klaus projev[3], ve kterém varuje před tím, že "hodnoty a občanské ctnosti" jsou "ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu", že "faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí" a vyzývá k většímu uplatňování autority církve. Podle Klausových kritiků je to v protikladu k jeho dřívějším vyjádřením o církvi jako o korporaci srovnatelné se zahrádkářským či turistickým spolkem.

29. září – Na projev kriticky reaguje Mons. Tomáš Halík článkem „Klaus k oltáři nepatří“.[4][5]

Projev je naopak přivítán okolím prezidenta a Akcí D.O.S.T. (Ladislav Bátora, Petr Bahník, Petr Hájek, Milan Knížák, revue Fragmenty.cz atd.),[6] kdy je jednoznačně konstatováno, že „projev rozhodně není zdvořilostní zdravicí, nýbrž nosným politickým programem“, Mons. Halík je naopak ostře kritizován[7][8] a snahy iniciátorů Akce D.O.S.T. jsou prezentovány jako snahy, které „mají nad sebou požehnání pana arcibiskupa Dominika Duky“.[9]

1. října – Česká biskupská konference vydává „Prohlášení ČBK k výrokům prof. Halíka“,[10] ve kterém se konstatuje, že pozdrav prezidenta jasně zapadá do kontextu svatováclavských oslav, protože svátek sv. Václava není jen svátkem církevním, ale i státním a vztah mezi církví a státem je dnes považován za „kooperativní“.

4. října – Arcibiskup Dominik Duka zasílá prezidentu Klausovi děkovný dopis za jeho vystoupení[11] – vzhledem k doložce, že „Znění tohoto dopisu bylo schváleno Stálou radou České biskupské konference a také všemi diecézními biskupy České republiky“ se dopis de facto stává oficiálním stanoviskem církve.

8. října - Arcibiskup Dominik Duka publikuje komentář „Svatováclavské oslavy – státní, nebo církevní svátek?“[12] kde obhajuje začlenění projevu Václava Klause do rámce oslav.

Přibývá mediální kritiky na Mons. Halíka,[13] ale i rozborů a komentářů k projevu prezidenta Klause.[14][15][16][17]

2. října – Pod dojmem těchto událostí na sociální síti Facebook vzniká diskusní skupina,[18] počet členů během krátké doby přesahuje 100.

Vzájemnou diskusí členů skupiny postupně vzniká text adresovaný České biskupské konferenci, posléze nazvaný Svatováclavská výzva.

21. října – Originál výzvy spolu s podpisy prvních 22 signatářů předán sekretáři ČBK Mons. Tomáši Holubovi.[19]

25. října – Svatováclavská výzva umístěna na server Petice.net,[1] kde je možné ji nadále podepisovat.

28. října - Na sociální síti Facebook je založena skupina s názvem Svatováclavská výzva,[20] kde je možné diskutovat o tématech, kterých se výzva dotýká.

22. listopadu – Svatováclavská výzva byla spolu s podpisovými archy (obsahujícími přes 200 elektronických podpisů, kolem 50 podpisů zaslaných přímo na ČBK a kolem 50 podpisů na podpisových listinách) a s druhým doprovodným dopisem (shrnujícím dosavadní průběh dialogu s biskupy, obecněji charakterizujícím záměry iniciátorů Svatováclavské výzvy a navrhujícím tři konkrétní praktické kroky)[21] zařazena na program jednání rozšířené Stálé rady ČBK.

28. listopadu - Na sekretariátu ČBK se uskutečnilo setkání zástupců iniciátorů Svatováclavské výzvy a sekretáře ČBK Mons. Tomáše Holuba, při kterém byla iniciátorům Svatováclavské výzvy z pověření biskupů předán jeho osobní dopis,[22] který byl pod názvem „Odpověď účastníkům tzv. Svatováclavské výzvy“ zároveň také zveřejněn na webu ČBK.[23][24]

6. prosince - V Katolickém týdeníku č. 50 / 2011 byla uveřejněna zpráva „Biskupové reagovali na petici“[25] a komentář historika Jaroslava Šebka "Důležitá znamení dialogu"[26].

Signatáři Svatováclavské výzvy mj. prosí a žádají katolické biskupy, aby:[1]

• nediskreditovali církev úzkým propojením s jakoukoli politickou silou,
• se jasně a veřejně distancovali od extremistických a nacionalistických proudů,
• vždy stáli na straně poctivosti a svými slovy i činy odvážně bránili jakékoli korupci či politickému obchodování.

Po měsíčním interním dialogu iniciátoři výzvy ve svém Druhém doprovodném dopisu ke Svatováclavské výzvě shrnují, co jim leží především na srdci:[21]

• potřeba rozvoje autentické „politické diakonie“[27] jak křesťanů, tak církví jako celku
• potřeba prohloubení vědomí současné mnohovrstevné krize a jejích možných tragických důsledků
• potřeba varování před zneužíváním důvěry křesťanů extrémními politickými i náboženskými proudy
• potřeba zdůraznění nezávislosti evangelia na jakékoli konkrétním politickém proudu či straně
• potřeba rozvoje autentického ekumenismu, vztahů s židovstvím a mezináboženského dialogu

Na závěr doprovodného dopisu iniciátoři nabízejí ke zvážení tři praktické kroky:[21]

• vydání pastýřského listu vyjadřujícího se k projevům zneužívání křesťanství ze strany nacionalistických, xenofobních a obecně nenávistných politických proudů[28]
• zorganizování studijního dne s pozvanými odborníky za účelem získání hlubšího vhledu do současné politicko-společenské situace a hledání dalších praktických kroků a řešení
• vytvoření pracovní skupiny s cílem aktualizace listu Pokoj a dobro[29] do současných politicko-společenských podmínek[30]