Ludvík z Toulouse

Narodil se jako druhorozený syn budoucího neapolského krále Karla II. a uherské princezny Marie, dcery krále Štěpána V. V čase Ludvíkova narození pobývala rodina v provensálském hrabství a jeho otec se téhož roku v bitvě u Neapole dostal do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie. Po mnoha vyjednáváních byl propuštěn v říjnu 1288 a donucen ke slibu, že nebude používat titul sicilského krále a předal tři ze svých synů včetně Ludvíka jako rukojmí aragonskému králi.

Chlapci byli v Barceloně svěřeni do péče vychovatele z františkánského řádu, který jim měl poskytnout odpovídající vzdělání. Roku 1295 byl Ludvík s bratry na základě smlouvy z Anagni propuštěn ze zajetí a po smrti staršího bratra Karla se měl stát následníkem trůnu. Vzdal se nároku ve prospěch mladšího bratra Roberta a namísto koruny vstoupil do františkánského řádu a přijal slib chudoby, čistoty a poslušnosti. 5. února 1297 byl vysvěcen biskupem v Toulouse. Zemřel v důsledku nemoci v srpnu 1297 při cestě do Říma, kde se měl zúčastnit kanonizace svého prastrýce. Roku 1317 byl papežem Janem XXII. také kanonizován.