Antonín Veliký

Narodil se v Egyptě. Jeho rodiče byli urození a bohatí a jelikož byli křesťané, byl i on vychován jako křesťan. Rodiče mu zemřeli, když mu bylo okolo 20. let. Při jedné cestě do kostela přemýšlel nad tím, jak apoštolové všechno opustili a následovali Ježíše, vstoupil prý dovnitř a slyšel čtení z evangelia o tom, jak Pán říká boháči: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Proto se rozhodl svůj majetek rozdat, svou sestru svěřit pannám na vychování do parthenónu a začít žít asketickým životem.

Krátce před rokem 270 začal život poustevníka. Je patrné, že měl své předchůdce. Jeho život ukazuje, že nebyl prvním poustevníkem. Atanáš napsal, že když Antonín pocítil povolání k duchovnímu životu, zřekl se zděděného majetku, vyhledal věkovitého svatého muže, který žil jako poustevník na okraji vesnice, a svěřil se do jeho vedení; v tomto období jeho školení v askezi mu pomáhali jiní vyznavači samotářského života, kteří žili v jeho kraji. Byl dědicem již zavedené asketické tradice. Třebaže nebyl původcem egyptského monasticismu, byl to právě jeho životní příběh, jak nám je vypráví Atanáš, který se stal prvním a zároveň nejčtenějším manifestem poustevnického života a který přivábil velké množství napodobitelů.[4]

Podle tohoto díla se odebral do pouště, kde byl několikrát pokoušen ďáblem. Ten na něj seslal ducha smilstva, démony, kteří na sebe brali podobu zvířat nebo se ho snažili svést z cesty iluzemi bohatství. On stále pokračoval v asketickém životu a veškeré ďáblovy snahy překonal svou vírou v Boha a modlitbami. Kapitoly 16-46 jsou instrukcemi, v nichž formoval první generaci svých následovníků. Především jde o různá varování před ďáblem a líčení jakými způsoby může člověka pokoušet. Při pronásledování křesťanů za Maxima Daia opustil samotu a angažoval se v Alexandrii pro nespravedlivě pronásledované. Sám toužil být mučedníkem, ale Pán ho prý chránil, aby se stal učitelem mnohých v asketickém životě. Po návratu na poušť zintenzivnil svůj asketický život, sloužil příchozím radou i konkrétními zdraveními a angažoval se i v zápase s ariány. Na jedné cestě potkal i svou sestru, která se mezitím stala abatyší: kapitoly 44-71. Kapitoly 72-80 ukazují, jak svou moudrostí dokázal překonat i řecké filosofy, dopisoval si s politiky (kapitola 81). Poslední jeho aktivity a jeho smrt (kapitoly 82-93) završují životní příběh. Zemřel v přítomnosti svých dvou učedníků, kteří ho měli ihned pohřbít do země, jelikož měl strach, aby ho nepochovali tak, jak to mají egypťané ve zvyku: zemřelé ovíjeli plachtami, nedávali je do země, nýbrž pokládali na lůžko a chránili ve svých domech. V závěrečném epilogu (kapitola 94) je jeho život ukázán jako výzva k následování a svědectví nekřesťanům.[5]

Podle nejstarší tradice, kterou nikdo až do reformace nezpochybňoval, byl autorem Života Antonínova alexandrijský biskup Atanáš. Řehoř z Nazianzu ve svém díle Oratione napsal, že Atanáš „napsal Život božského Antonína jako mnišskou řeholi ve formě vyprávění“. Podobně dosvědčil autorství i Jeroným v díle Der viris illustribus. Přesto se našli odpůrci Atanášova autorství. H. Weingarten považoval mnichy za pokračovatele egyptských katochoi, zasvěcenců boha Serepise. Z čehož podle něj plyne, že Atanáš jako teolog by se něčím takovým vůbec nezabýval. Také v 80. letech 20. století někteří specialisté předpokládali, že původní text je ovlivněn koptskými vlivy a z toho důvodu Atanášovo autorství odmítli. Roku 1983 M. Tetz přišel s teorií, podle níž byl Atanáš pouze redaktorem textů biskupa Serapia z Thmuis. V úvodu k nové edici Života Antonínova profesor G. J. M. Bartelink odkázal přesvědčivě na lingvistické shody mezi Životem a ostatními díly Atanášovými. „Tyto shody jsou tak zřejmé, že nemůže být pochyb, že mají stejného autora.“[6]

Atanáš vysvětlil, že sepsal životopis proto, aby povzbudil bratry za mořem. Neobyčejný rozruch, který vyvolal, jeho očekávání určitě dokonale naplnil. V létě roku 386 se o díle doslechl Augustin a byl to právě příběh poustevníků z pouště, který zburcoval jeho svědomí a přivodil okamžik jeho obrácení k víře. Augustin byl jen jedním z prvních z dlouhé řady západních křesťanů, kteří měli podlehnout kouzlu Antonínovy pustiny.[7]

• ATHANASIUS, Život sv. Antonína Poustevníka: život a působení našeho svatého otce Antonína, jak ho napsal a mnichům v cizině poslal náš svatý otec Atanáš, biskup alexandrijský, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma 2010, 102 s. ISBN 978-80-7412-041-1
• HALL, James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Mladá fronta : Praha 1991
• LAWRENCE, Hugh Clifford, Dějiny středověkého mnišství, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, 328 s. ISBN 80-85959-88-7.
• LEMAÎTROVÁ, Nicole, „Antonín (svatý) poustevník“, in: Lemaitrová Nicole a kol., Slovník křesťanské kultury, Praha: Garamond 2002, ISBN 80-86379-41-8.
• LCI = Lexikon der christlichen Ikonographie, Band V., Basel-Freyburg am Breisgau-Rom-Wien 1992
• PFLEIDERER Rudolf, Atributy světců, Praha: Unicornis 1998, 125 s. ISBN 80-901587-5-7.

• Kostel svatého Antonína Velikého
• Poustevník
• Křesťanské mnišství
• Atanáš

• Galerie Antonín Veliký na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Veliký
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Veliký na Wikimedia Commons
• Saint Anthony of Egypt. In: Britannica.com
• Saint Anthony of Egypt. In: Stanthonysparish.com
• Medailon na Catholica.cz