Terezie z Lisieux

Terezie ve věku tří let, červenec 1876

Terezie v patnácti letech

Terezie se narodila 2. ledna 1873 v Alençon jako nejmladší z devíti dětí Louise Martina a jeho manželky Zélie, rozené Guérinové. Měla čtyři sestry: Marii (* 1860), Pavlínu (* 1861), Leonii (* 1863) a Célinu (* 1869), další čtyři sourozenci (sestry Helena a Melanie a dva bratři, oba pojmenovaní Josef) zemřeli v dětském věku ještě před Tereziiným narozením. Terezii byla při křtu za kmotru její sestra, tehdy třináctiletá Marie. První roky svého života prožila Terezie v Alençon, po smrti Zélie Martinové (zemřela 28. srpna 1877) se celá rodina přestěhovala do Lisieux, kde žil se svou rodinou bratr Tereziiny matky, Isidor Guérin.

Terezie vyrůstala v katolické rodině. Od roku 1881 navštěvovala školu benediktinek v Lisieux. Když jí bylo 9 let, roku 1882, vstoupila její sestra Pavlína, kterou Terezie považovala za svou druhou matku, do kláštera karmelitek v Lisieux a přijala řeholní jméno s. Anežka od Ježíše. Pavlínu posléze (roku 1886) následovala i nejstarší ze sester Martinových, Marie. Terezie již od dětství cítila povolání k zasvěcenému životu a toužila se, stejně jako její sestry, stát karmelitkou.

V patnácti letech byla Terezie Martinová zcela výjimečným způsobem přijata do řádu karmelitek. Byla příliš mladá, musel o tom vědět i tehdejší papež Lev XIII. a Terezie musela mít povolení diecézního biskupa.

Karmelitky v Lisieux ji měly za pyšnou a domýšlivou, protože jí příliš nerozuměly, po určitou dobu vše doplňovalo až chorobné autoritářství představené karmelu, matky Marie Gonzagy. V Karmelu v Lisieux se z Terezie Martinové stává sestra Terezie od Dítěte Ježíše a svaté Tváře. Známá je ale více podle města, protože se tak snáze rozliší od svaté Terezie z Ávily.

Terezie sice navenek působila velice vyrovnaně, ale trpěla celý život stavy úzkosti. Často ji trýznila myšlenka, že ji Bůh opustil, i nejsilnějším pokušením ale dokázala odolat. Někdy nabývala přesvědčení, že bude zatracena, ale dokázala se odevzdat Boží lásce.

Život v klášteře karmelitek je tvrdý. Střídá se manuální práce, chórová modlitba, a to tak, že na spánek je vyhrazeno jen 6 až 7 hodin. Terezie na popud své převorky navíc psala své vzpomínky z dětství, tak vznikl spis dnes známý jako Dějiny duše.

Tereziino křehké zdraví tvrdý život v klášteře nevydrželo. V roce 1896 začala kašlat krev, o rok později zemřela na tuberkulózu.

• Kéž mi dá (Bůh) lásku bez mezí, bez hranic! Chci stůj co stůj získat palmu, ne-li krví, aspoň láskou.

• Mým povoláním je láska!

• Před svou smrtí řekla: Vždycky jsem plnila vůli Boží. Doufám proto, že po smrti bude Bůh také plnit má přání. Chci trávit své nebe tím, že budu na zemi neustále pomáhat jiným. Po své smrti sešlu na zemi déšť růží.

• Pro mě je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. (Autobiografické spisy)

V roce 1927 papež Pius XI. prohlásil Terezii z Lisieux za „hlavní patronku misií na celém světě spolu s Františkem Xaverským“, přestože od patnácti let věku se nevzdálila ze své klauzury. [2] V roce 1933 došlo k založení „Oblátů sv. Terezie“, kteří se odevzdali do jejích služeb. P. Martin vydal rozhodující impuls k založení mužské kongregace Misionáři svaté Terezie (1948).[3]

Dne 3. května 1944 (těsně před osvobozením Francie) papež ct. Pius XII. označil Terezii za „druhou patronku Francie, spolu s Janou z Arku“.

Mezi lety 1898 a 1947 bylo napsáno 865 registrovaných životopisů Terezie z Lisieux. Až v roce 1956 mohl karmelitán P. František od Panny Marie z nařízení Pia XII. vydat její Autobiografické spisy (faksimile) a v roce 1961 byly v albu Tvář Terezie z Lisieux poprvé publikovány její fotografie.[4]

Jan Pavel II. ji v roce 1997 prohlásil stejně jako Kateřinu Sienskou (14. století) a Terezii z Ávily (16. století) za učitelku církve.[5]

• Dějiny duše, vydáno posmrtně
• Básně
• Vstupuji do života - poslední rozhovory