Svítání (opera)

Druhá opera skladatele Ladislava Holoubka vznikla bezprostředně po první (Stella, premiéra 1939). Je to nejzdařilejší z jeho raných oper.[2]

O historické opeře začal prý Holoubek uvažovat již při psaní Stelly;[3] potřeba dosud chybějící historické a národní slovenské opery vzrostla po vyhlášení Slovenského státu a Stella, první opera premiérovaná za Slovenského státu, kvůli své libretem i hudbou internacionální povaze dostát nemohla.

Libreto napsal básník a autor písňových textů Jarko Elen-Kaiser (1895–1978) – stejně jako Holoubek rodilý Čech – na základě epické básně Svetozára Hurbana-Vajanského, popisující odvlékání slovenských dětí za Rakousko-Uherska ke kolonizaci do Dolní země, t. jižní části Uherského království (Bačka, Banát aj.).[2] Libretista látku rozdělil do tří dějství a přidal šťastný závěr příběhu, jímž vyjadřuje i naději v šťastnou budoucnost země (odtud metafora svítání, jež se promítla do názvu opery). Slovy skladatele: „[l]ibreto opery opisuje historický okruh. Není to historie věrná, ale podle potřeb divadla je to historie přizpůsobená – zidealizovaná.“[3] Podle slovenského muzikologa a hudebního historika Igora Vajdy Libreto je z dramatického pohledu kvalitní svou soustředěností a stručností, text je básnicky vybroušený a postavy a situace jsou jazykově individualizovány (právě tyto kvality postrádalo libreto Stelly).[4] Dobové kritiky však k němu vyjadřovaly výhrady: podle recenzenta vládního listu Slovák je problémem klesající dramatický náboj: první dějství je nejživější, pak však dramatický náboj slábne a ve třetím dějství se pak kromě vysvětlování nic neděje, navíc končí zcela statickou apoteózou.[5] Recenzent listu Gardista naopak oceňoval celkovou dramatickou konstrukci (dával přednost dějství druhému), chyběl mu však ideový podklad: „libreto je pouhým seřazováním jistého druhu dějepisných obrazů, které jsou sice pro svou nacionálně-citovou náplň působivé, ze kterých se však nedá udělat dobrá opera“.[6] Výhrady zněly i proti jazykovému zpracování: kritika zmiňovala přílišný patos konverzace a malý kontrast mezi hovory o obyčejných věcech a lyrickými výlevy.[5]

Dramatický tok je členěn na principu číslové opery, tj. sledu relativně – nikoli však zcela[6] – uzavřených scén. To vede k určité statičnosti a případně i zdlouhavosti některých scén, například tanečních, řada samostatných čísel je však velmi vydařená, dobře strukturovaná, gradovaná a laděná (např. dvojzpěv notáře a emisara a píseň rychtáře v 1. dějství nebo tercet Paľa, Marienky a převozníka z 2. dějství). Dramatické jednoty překonávající toto členění skladatel dosahuje tím, že každé dějství strukturuje jako uzavřenou hudební formu, která končí reprízou nebo variací na jeho začátek.[4] Některé recenze však soudily, že se to zcela nezdařilo a že celek je přetržitý.[6]

Holoubkův hudební jazyk zůstává na půdě novoromantismu, je však zřetelný vliv českého novoromantismu Smetany nebo Foerstera spočívající v celkovém oproštění výrazu a zjednodušení orchestrální faktury.[4] Tisk ji označoval za relativně moderní, ne svou celkovou koncepcí, spíše instrumentační technikou, rytmikou a melodikou;[5] poznamenal, že „harmonie není tak smělá, jak autor tvrdí“[6]. Melodie mají blízko k lidové písni, ale spíše novějšího typu a ne specificky slovenské.[4][6][5] Intonace jsou vedle venkovského ovlivněny i městským folklórem.[7] Je citováno i několik autentických lidových písní, ne však jako vlastní materiál, ale jejich úryvky slouží k rozvinutí samostatného symfonického proudu (takto je vystavena například velká taneční scéna v 1. dějství). Tento společný základ českých a slovenských lidových písní tvoří tematické jádro související se slovenskými hrdiny, (dolno-)uherské prostředí a postavy jsou naopak charakterizovány tečkovaným rytmem typickým pro novouherskou lidovou hudbu.[4] Zvláštním kvalitativním přínosem oproti Holoubkově první opeře je jednak bezpečné zvládnutí deklamace slovenského jazyka – toto Holoubek docílil ve slovenské opeře jako první a kritika to zvlášť vřele uznala[6][5] – a větší přizpůsobení orchestrálního doprovodu zpěvní složce, jednak obohacení o dobře znějících sbory.[4]

Celkové kritické hodnocení Holoubkova Svítání nebylo plně nadšené. Byla očekávána vytoužená autentická a kvalitní slovenská opera (takovou ostatně sám Holoubek čekal od Suchoně, Moyzese nebo Cikkera[3]), avšak „tento podnik neskončil po umělecké stránce zcela přesvědčivě“[6]. Bylo uznáváno, že jde o značný pokrok v tomto směru: „Zdá se, že pro slovenskou operní tvorbu nastávají lepší časy.“[6] Oceněn byl zejména skladatelův nepopíratelný smysl pro hudební divadlo[5] (Holoubek prý má „ze všech slovenských skladatelů dneška … nejlepší znalost divadelní techniky a nejpůsobivější divadelní výraz“[6]), při hodnocení jeho hudby bylo však poukazováno spíše na jeho „znalosti hudebně-dramatické a kompoziční techniky“, „rutinovanou divadelní techniku“[6] a podobně[5]. Pochyby bylo o její původnosti a pravé umělecké ceně. Recenzent Slováka se však domníval, že „[j]e to celkově hudba plytká, ale zajímavá a pestrá“, „nesahá do hloubky“, „originálnost hudby má svá úskalí“,[5] a recenzent Gardisty Holoubkovi radil příště zaujmout „nekompromisní postoj k umělecké osobě a k umění vlastnímu především“.[6]

Dobové kritiky zdůrazňovaly „aktuálnost“[5] námětu a „zřejmou tendenci“[6] a vlasteneckost díla – premiéra byla připravena ke druhému výročí vyhlášení Slovenského státu[3] – projevující se zejména v závěrečné apoteóze včetně štúrovského hesla „nazpět cesta nemožná“.[5] Premiéře v SND byla přítomna řada domácích politických představitelů (ministři Alexander Mach, Gejza Medrický, Jozef Sivák, Július Stano, šéf Úřadu propagandy Karol Murgaš aj.) a bývalý bulharský car Ferdinand.[6] Premiéra Svítání „měla zasloužený a mimořádně srdečný úspěch“.[5] Byla přenášena též Slovenským rozhlasem.[8]

Po Detvanovi Figuše-Bystrého představuje Holoubkovo Svítání významný krok ke slovenské národní opeře, ve využití lidového materiálu však stále zůstává na základě durovo-mollové tonality a tradiční funkční harmonie. Autentický základ slovenské lidové hudby dokázal zužitkovat až Eugen Suchoň ve své Krútňavě.[9]

• VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP.