Summorum pontificum

Mše podle misálu Jana XXIII. sloužená litoměřickým biskupem Janem Baxantem.

Dokument papež podle vlastních slov vydal „v důsledku naléhavých proseb věřících, po vyslechnutí otců kardinálů na konsistoři, po hlubokém zvážení všech aspektů, vzývání Ducha svatého a spoléhajíce se na pomoc Boží“.

Na počátku se papež v dokumentu zmiňuje o tom, že liturgická forma, jak ji podává misál Jana XXIII., nebyla nikdy zrušena a má se jí pro její ctihodnost a starobylost prokazovat potřebná úcta. Označuje ji za mimořádnou formu římského ritu vedle řádné formy, kterou je pokoncilní způsob slavení. Dokument poté nahrazuje podmínky pro užívání starší litrugie stanovené předcházejícími dokumenty za pontifikátu Jana Pavla II. Quattuor abhinc annos a Ecclesia Dei a de facto konstatuje objektivní platnost buly Quo primum.[1]

V dokumentu papež poté stanovuje, že:[2]

• Každý katolický kněz latinského ritu může sloužit soukromou mši podle misálu Jana XXIII. kdykoliv kromě velikonočního tridua. K tomuto účelu již nepotřebuje žádné povolení biskupa, jak tomu bylo dříve. K účasti na této mši mohou být připuštěni taktéž věřící, kteří by o to svobodně žádali.

• Komunity zasvěceného života mohou podle staršího způsobu slavit taktéž. Pokud by však chtěly takto slavit často, převážně či trvale, musí o tom rozhodnout vyšší Představení.

• Faráři se ve svých farnostech mají vyhnout nesvornosti a ochotně přijmout skupinu věřících, která by žádala o sloužení mší podle staršího způsobu. Ta se může sloužit jak ve všední dny, tak o nedělích a svátcích. Kromě toho má kněz vyhovět věřícím, kteří by si tento způsob slavení přáli při zvláštních příležitostech jako jsou svatby, pohřby či poutě. Pokud farář skupině věřících nevyhoví, mají se obrátit na místního biskupa, který je vroucně nabádán je vyslyšet. Brání-li mu v tom něco, může se obrátit na Papežskou komisi Ecclesia Dei, která nadále plní svůj úkol.

Dokument pak končí slovy: „Nařizujeme, aby všechno to, co jsme stanovili tímto Apoštolským listem daným Motu proprio, bylo pokládáno jako „ustanovené a nařízené“ zachovávat ode dne 14. září tohoto roku, na slavnost Povýšení Svatého Kříže, navzdory všemu, co by s tím mohlo být v rozporu.“

Papež Benedikt XVI.

V dopise, který Benedikt XVI. zaslal všem biskupům popisuje důvody, které ho vedly k sepsání dokumentu a snaží se taktéž odpovědět na některé námitky. Za dvě obavy, které se dokumentu nejvíce stavěly na odpor považuje obavu z oslabení autority II. vatikánského koncilu a poté obavu z toho, že vznikne jakási rozpolcenost ve farnostech. Tyto námitky označuje v dopise za neopodstatněné a zdůrazňuje, že misál Jana XXIII. nebyl v katolické církvi nikdy zakázán a tak možnost podle něj slavit existovala stále, pouze nebyly dány přesné pokyny k jeho užívání. V dopise Benedikt XVI. připomíná motu proprio Ecclesia Dei Jana Pavla II., kde Jan Pavel II. vyzval biskupy k velkodušnosti vůči „oprávněným touhám“ věřících po starší formě slavení. Zdůraznil taktéž, že starší formu slavení nepožadovaly jen skupiny na pokraji katolické církve jako FSSPX, ale že na vlastní oči viděl, „jak hluboce byly svévolnými deformacemi Liturgie zraňovány ty osoby, které byly naprosto zakořeněny ve víře Církve“. To mluví o době po koncilu, kdy se podle něj „na mnoha místech necelebrovalo věrně podle pokynů nového Misálu, který byl dokonce chápán jako určitá autorizace či rovnou povinnost jakési kreativity, jež vedla často k deformacím Liturgie na mezi snesitelnosti“.

Svoji pozitivní motivaci k vydání dokumentu pak v dopise popisuje slovy:

Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo Tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt.

—List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962

Např. tradicionalistické Kněžské bratrstvo svatého Pia X. se již dříve vyjádřilo tak, že svolení k vysluhování mší podle misálu z roku 1962 je první podmínkou k navázání jakéhokoliv věroučného dialogu se Svatým stolcem.

V dopise pak papež také zmiňuje povinnost považovat za posvátné liturgické formy starších generací, neboť mezi nimi a formou dnešní nemůže být žádný rozpor. Doslova píše: „V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“

Většina reakcí uvnitř církve oceňovala papežovu snahu o smíření. Objevili se však i kritikové z řad katolických představených a židů.