Xylém

Xylém (také dřevní cévní svazek nebo dřevo) je botanické označení pro druh pletiva cévnatých rostlin, které přivádí a rozvádí minerální živiny z kořenové soustavy rostliny směrem nahoru do jejích nadzemních částí. Výraz „xylém“ je odvozen ze starořeckého slova xúlon, což znamená „dřevo“. Xylém může mít v rostlině funkci mechanickou (opora), transportní (rozvod živin) a zásobní. Živiny se pohybují uvnitř xylému na základě tzv. kořenového vztlaku.

Xylém (modře) přenáší vodu s rozpuštěnými minerálními látkami z kořenů do dalších částí rostliny.
Příčný řez stonkem celeru odkrývá přítomnost vodivých svazků (cév), které zde zahrnují jak xylém, tak floém

Struktura

Cévy

Tracheje jsou vodivé dráhy dřeva u krytosemenných rostlin, tvoří široké rourky z mrtvých buněk bez protoplastu s rozpuštěnými příčnými přepážkami. Z kořenů do listů vedou vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.

Cévice

Tracheidy jsou vývojově původnějším typem vodivých elementů. Dosahují délky jen několik milimetrů. Mají protáhlý trubicovitý tvar s výrazně zešikmenými konci, na příčném řezu bývají typicky pěti- či šestihranné. V období vlastní činnosti jsou již odumřelé se zachovalými příčnými přepážkami. Tvoří je na sebe navazující buňky s dvůrkatými tečkami, jejichž příčné stěny jsou bez otvorů. Cévice jsou tedy vodivé dráhy dřeva všech cévnatých rostlin.

Dřevní parenchym a sklerenchym

Dřevní parenchym jsou neprotáhlé živé buňky, rozvádějící vodný roztok mezi obvodem a středem stonku (ve vodorovném směru), provází cévy a cévice. Dřevní sklerenchym jsou vlákna tvořená sklerenchymatickými buňkami se silně ztlustlou buněčnou stěnou.

Funkce

Xylém slouží k rozvádění vody a v ní rozpuštěných minerálních látek z kořenů po celém těle rostliny. Ke své funkci nepotřebuje energii, vše se děje na základě fyzikálních vlastností. Tento tok způsobují dva jevy:

  • Transpirační proud: míří z hlavního místa příjmu vody a minerálních živin (kořenů) do hlavních míst výdeje vody (nadzemní část rostliny, zejména do listů). Při výparu vody z povrchu listů (mezofylních buněk) dochází ke zvyšování povrchového napětí, jež vyvolává vztlak táhnoucí vodu z kořenů a půdy.
  • Kořenový vztlak: pokud vodní potenciál kořenových buněk je nižší než v půdě, voda přechází osmózou z půdy do kořenů. To působí pozitivní tlak na přenos vody dále xylémem do listů. Kořenový vztlak je nejvyšší v ranních hodinách, než se otevřou průduchy a umožní transpiraci. Druhy rostlin se mohou od sebe lišit různým kořenovým vztlakem, i když se vyskytují ve stejném prostředí.

Odkazy

Související články

Externí odkazy


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.