Stejnosměrný proud

Nejrozšířenější zdroje stejnosměrného proudu:

• galvanický článek – jedná se buď o primární články (např. tužková baterie) určené k napájení spotřebičů s malým příkonem nebo články sekundární – akumulátory – určené pro energeticky náročnější přenosné spotřebiče (např. mobilní telefon)
• fotovoltaický článek – používaný k napájení malých kapesních kalkulátorů, ale i pro stavbu mohutných fotovoltaických elektráren
• termočlánek – napájí meziplanetární sondy jako součást radioizotopového termoelektrického generátoru
• dynamo – dříve nejrozšířenější stejnosměrný zdroj, nyní zcela vytlačen alternátorem s usměrňovačem
• usměrňovač – umožňuje získat stejnosměrný proud ze střídavého, většinou síťového proudu

Stejnosměrný proud byl historicky prvním využívaným druhem proudu. O jeho rozšíření se zasloužil svými vynálezy především Thomas Alva Edison, který stále lpěl na jeho využívání, i když se koncem 19. století se ukázalo, že pro přenos elektřiny na delší vzdálenosti se hodí více proud střídavý, podporovaný naopak Nikolou Teslou.[1]

Stejnosměrný proud je nutné použít v obvodech, které využívají jeho vlastností – například proto, že obsahují součástky citlivé na směr proudu. To je například elektrolytický kondenzátor nebo tranzistor. Také se využívá pro elektrolýzu nebo galvanické pokovování. Pro přenos elektrické energie na větší vzdálenosti je ale většinou ekonomicky výhodnější střídavý proud.

Označení stejnosměrného proudu: Ve schématech elektrických obvodů se stejnosměrný proud označuje =, případně −. Anglická zkratka stejnosměrného proudu je DC (direct current).

Značka stejnosměrného proudu

Směr elektrického proudu je domluven od kladného k zápornému pólu (tzv. konvenční směr) zdroje, bez ohledu na skutečný směr pohybu částic nesoucích elektrický náboj. Ve složených elektrických obvodech se směr proudu v jednotlivých větvích určí pomocí Kirchhoffových zákonů.

${\displaystyle I={\frac {P}{U}}}$