Stejnopohlavní manželství v Nizozemsku

Již od poloviny 80. let 20. století začínala skupina gay aktivistů vedená Henkem Krolem, pozdějším šéfredaktorem Gay Krantu, vést dialog s vládou na téma zpřístupnění instituce manželství párům stejného pohlaví. V r. 1995 vydal parlament rozhodnutí sestavit zvláštní komisi, která by se touto problematikou zabývala. Tou dobou nebyla poprvé ve vládnoucí koalici Křesťanskodemokratická výzva. Komise svojí práci ukončila v r. 1997 se závěrem, že občanský sňatek by měl být přístupný i párům stejného pohlaví. Po volbách v r. 1998 se vláda odhodlala k zahájení diskuse. V září 2000 byl projednáván nový zákon v nizozemském parlamentu.

Manželství prošlo Sněmovnou reprezentantů v poměru hlasů 109:33.[5][6][7] Senát nový zákon schválil 19. prosince 2000 v poměru hlasů 49:26.[8][9] Proti hlasovali pouze křesťanské strany, které tou dobou měly 26 ze 75 křesel v parlamentu. Ačkoliv se v příštích volbách podařilo Křesťanskodemokratické výzvě sestavit novou vládu, nebyla z jejich strany zaznamenán žádný pokus o zrušení zákona.

Jediná změna, ke které v již existujícím zákoně regulujícího manželství došlo, bylo přeformulování části 1:30 takto:

Een huwelijk kan worden aangegaan door twee personen van verschillend of van gelijk geslacht.

Manželství je dobrovolný a trvalý svazek dvou osob různého či totožného pohlaví.

Nový zákon nabyl účinnosti k 1. dubnu 2001 a ihned ten den oddal amsterdamský primátor Job Cohen čtyři stejnopohlavní páry.[10][11] Ještě několik měsíců předtím zastával Cohen pozici státního tajemníka na Ministerstvu veřejné bezpečnosti a spravedlnosti a sám osobně se i podílel na novém zákonu a manželství a jeho přijetí parlamentem.

Nizozemské právo požaduje, aby oba snoubenci měli buď nizozemskou státní příslušnost, případně trvalý pobyt na území Nizozemského království. Věk způsobilosti k uzavření manželství je stanovený na 18 let, případně i méně po předchozím souhlasu zákonných zástupců. Zákon je platný pouze pro evropskou část Nizozemska a Karibské Nizozemsko – Bonaire, Svatý Eustach a Sabu, ne však pro autonomní země Nizozemského království.

Jediný drobný rozdíl mezi homosexuálním a heterosexuálním manželství spočívá v jiném přístupu k automatickém rodičovství, vyjma jednoho případu. Podle nizozemského občanského práva (článek 1:198) je matkou dítěte jeho biologická matka a otcem muž, za nějž byla provdaná před narozením. Otcem dítěte musí být podle článku 1:199 osoba mužského pohlaví. Manželka matky se tudíž může stát právoplatným rodičem pouze prostřednictvím přiosvojení. Pouze v jednom případu, kdy nebyl znám biologický otec při procesu anonymního dárcovství spermií lesbickému páru, se rodiči dítěte staly obě ženy žijící v manželství podle článku 1:253sa.

6. dubna 2016 potvrdili ministr zahraničních věcí Bert Koenders a ministr vnitra a spravedlnosti Ard van der Steur, že cizinci a nerezidenti nemůžou vstupovat do manželství. Sami označili tento trend za nežádoucí vzhledem k praktickým a právním komplikacím, které některým zúčastněným způsobuje. Diskusi na téma umožnění uzavřít sňatek nizozemským nerezidentům rozvířila Liberální demokratická strana.[12]

Nizozemští remonstranti byli první křesťanskou denominací, která začala žehnat stejnopohlavním svazkům a manželstvím v r. 1986.[13] V r. 2004 se přidaly i nizozemské protestantské církve, největší protestantské denominace v Nizozemsku, a povolily svým společenstvím žehnat stejnopohlavním sňatkům.[14]

Homosexuální legislativa na Malých Antilách

     Stejnopohlavní manželství prováděno

     Stejnopohlavní manželství uznávané

     Jiný typ partnerského svazku

     Neuznáváno či neznámo

     Stejnopohlavní sexuální aktivita je ilegální, ale v praxi netrestána

     Stejnopohlavní sexuální aktivita ilegální

     Žluté koruny: Commonwealth realm

     Modré koruny: Nizozemské království

Na Arubě,[15] Curaçau[16] a Svatém Martinu [16] platí jiný občanský zákoník než v evropském Nizozemsku, a tudíž nelze na těchto územích uzavírat stejnopohlavní manželství.

Veškerá teritoria Nizozemského království jsou povinná vést registr stejnopohlavních sňatků uzavřených v Nizozemsku podle rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten rozhodl, že veškeré matriční úřady působící na území Nizozemského království jsou zavázány k této povinnosti dle Charty Nizozemského království. Následná rozhodnutí však nezaručila manželstvím stejného pohlaví všechna privilegia (například sociální zabezpečení heterosexuálních manželských párů).[17][18][19]

Na základě platného zákona, který nabyl účinnosti k 10. říjnu 2012,[20] se manželství stalo homosexuálním párům přístupné i na Bonairu, Svatém Eustachu a Sabě.[21] Změna občanského zákoníku (Burgerlijk wetboek) byla iniciována Sněmovnou reprezentantů, nikoli vládou, což lze interpretovat jako první případ vměšování se do ostrovních záležitostí).[22] Záležitost vyvolala značné kontroverze jednak z důvodu většinového nesouhlasu s takovým zákonem a především proto, že jí šlo považovat za princip "neokolonialismu", respektive vměšování se do interních záležitostí zámoří.

První stejnopohlavní manželství bylo uzavřené na Saběa 4. prosince 2012 mezi Nizozemcem a Venezuelcem, přičemž oba byli trvalí obyvatelé Aruby.[23][24][25]

Stejnopohlavní manželství a registrované partnerství uzavřené v zahraničí mají na ostrovech právní status od r. 2011. Manželské homosexuální páry požívají rovných práv a povinností podle ustanovení nizozemského občanského zákoníku (ne občanského zákoníku pro Karibské Nizozemsko) aplikovaného na manželství uzavřená mimo ostrovy od 1. ledna 2011.[26]

Po legalizaci stejnopohlavních sňatků ponechala nizozemská protestantská církev individuálním kongregacím svobodu rozhodování v otázce, zda žehnat či nežehnat takovým svazkům před Bohem. Některé církve se k takovým krokům odhodlaly.[27]

Místní orgány veřejné moci jsou povinny na své půdě uznávat sňatky osob stejného pohlaví a požadovat po svých zaměstnancích, aby oddávali páry stejného pohlaví. Nicméně pokud nebyla v jejich pracovní smlouvě tato povinnost uvedená, nemohli být za svůj odmítavý postoj propuštěni ze zaměstnání. Některá zastupitelstva se rozhodla využít této možnosti a nenutit matrikáře k oddávání takových párů.

V r. 2007 vyvolala značnou vlnu kontroverze prohlášení nově zvoleného Balkenedova vládního kabinetu, že úředníci mají právo odmítnout oddat gay a lesbické páry z důvodu výhrady svědomí.[28] Obce skládající se z převážně socialistických a liberálních zastupitelů tento přístup odsoudilo s tím, že k práci matrikáře platí oddávání všech párů, nikoli jen heterosexuálních.[29] Opoziční strany si stály zatím, že úředník odmítající oddat gay nebo lesbický pár neplní své pracovní povinnosti, a proto by měl být vypovězen z pracovního poměru.[30] Amsterdam se s touto politikou odmítnul ztotožnit a zdůraznil, že všichni jeho zaměstnanci jsou povinni oddávat heterosexuální i homosexuální páry bez výjimky.[31] Podobná prohlášení vydaly následně i další obce. Balkenedův kabinet však stále trval na tom, že takové záležitosti má kompetenci řešit pouze centrální vláda. V praxi se záležitost propouštění úředníků odmítajících oddávat stejnpohlavní páry ponechala pouze k posouzení obcím.

Podle dostupných informací nizozemského Statistického úřadu tvořila v prvních šesti měsících stejnopohlavní manželství cca 3,6 % všech uzavřených manželství. Vrcholu ve výši 6 % bylo dosaženo v prvním měsíci; zbylé měsíce číslo klesalo na hranici 3 %. Celkem se oddalo 2100 gay a 1700 lesbických párů. Do června 2004 se v Nizozemsku oddalo víc než 6 000 homosexuálních párů.[32]

V březnu 2006 zveřejnil Statistický úřad odhadované počty uzavřených stejnopohlavních manželství v jednotlivých letech: 2500 v r. 2001, 1800 v r. 2002, 1200 v r. 2004 a 1100 v r. 2005.[33]

Od r. 2001 do r, 2011 se v Nizozemsku uzavřelo celkem 14 813 stejnopohlavních manželství, z toho 7522 lesbických a 7291 gay. V to samé období se uzavřelo 761 010 heterosexuálních manželství. Přibližně 1078 stejnopohlavních manželství bylo rozvedeno.[34]

Od r. 2001 do r. 2015 bylo v Nizozemsku oddáno celkem 21 330 párů, z toho 11 195 ženských a 10 135 mužských.[35]