Neokolonialismus

Na přelomu 19. a 20. století probíhá etapa kolonialismu označovaná jako neoimperialismus. Převážně během 20. století se kolonie politicky osamostatňují (dekolonizace).

Formálně jsou tyto chudé státy nezávislé (na rozdíl od kolonialismu), ovšem reálně zůstává jejich ekonomický a politický systém úzce kontrolován. Tato kontrola má různé podoby. Příkladem může být jen přítomnost zahraničního kapitálu či západního investora v rozvojové zemi, kde využívá její levnou pracovní sílu a daná rozvojová země je velmi závislá na rozhodnutí investora v zemi setrvat či odejít (odchod znamená nárůst nezaměstnanosti). Dalším příkladem neokoloniálních praktik je závislost plynoucí z Dohody z Lomé (v roce 2000 je nahradila Dohoda z Cotonou), uzavíraných od roku 1975 mezi EU a státy Afriky, Karibiku a Pacifiku (AKT), tedy převážně bývalými koloniemi. Závislost spočívá v tom, že dohody umožňovaly státům AKT bezcelní dovoz do EU pouze primárních komodit, tzn. produktů s žádnou či minimální přidanou hodnotou. Mnohé státy AKT se tak staly závislé na příjmu valut pouze z tohoto levného exportu a nemohly a stále nemohou proto diverzifikovat své hospodářství. Zůstávají na podobném stupni rozvoje, jako byly v posledních desetiletích. Pro EU jsou tyto dohody výhodné, jelikož jí zajišťuje levný import části nezbytných komodit. Jiným zjevným příkladem neokolonialismu je poskytování půjček rozvojovým zemím ze strany Mezinárodního měnového fondu, mimo jiné podmiňované liberalizací trhů těchto rozvojových ekonomik. Liberalizace umožňuje vstup do země západním zahraničním investorům, kteří často smetou slabou místní konkurenci, a jejich prostřednictvím plyne většina zisků bohatým zemím.

Současná klimatická změna a opatření proti ní jsou některými považovány za klimatický kolonialismus, [1] neokolonialismus[2] či neoimperialismus (ekoimperialismus).[3] Environmentalismus pak slouží k řízení rozvojového světa.[4] Vyvážení odpadu do těchto zemí je také nazýváno toxickým kolonialismem („toxic waste colonialism“).