Stanislav Zedníček

Narodil se v rodině hodináře, který padl v první světové válce. Maturoval roku 1934 na katolickém Učitelském ústavu ve Svatém Janu pod Skalou a poté vyučoval ve svém rodišti. Na jeho tvorbu mělo značný vliv dílo katolických autorů Jaroslava Durycha, Jakuba Demla a Jana Čepa. Literárně činný byl od konce třicátých let, kdy začal své básně publikovat v různých periodikách. Za druhé světové války byl totálně nasazen v továrně Eckhart v Chotěboři a pak v textilním závodě Satas v Hlinsku. Působil rovněž v ilegálním odbojovém hnutí. Roku 1941 mu byla na zásah cenzury rozmetána sazba jeho básnické sbírky Píseň chudého.[2]

Po roce 1945 vyučoval na základních školách v Praze, ale pro své křesťanské názory byl propuštěn. Pracoval jako dělník na dole v Záluží u Mostu. Roku 1954 byl zatčen a odsouzen za údajnou protistátní činnost. Po popuštění z vězení roku 1955 pracoval nejprve jako lesní dělník, pak jako krmič zvěře v pražské ZOO a nakonec jako tiskárenský dělník. Zároveň měl zakázáno publikovat. Od roku 1964 byl korektorem v tiskárně a roku 1968 se konečně mohl stát redaktorem v nakladatelství Československý spisovatel. Roku 1974 odešel do důchodu.[2]

Jeho dílo tvoří meditativní volné i rýmované verše, jež se zamýšlejí nad životem, smrtí, dobrem, zlem i míjejícím časem a hledají takové životní jistoty, do kterých se musí člověk protrpět. Další oblastí jeho zájmu byl život na rodné Vysočině a milostná poezie.[2]

• Dopisy Albíně (1947).
• Přítmí srdce (1969).
• Větrná zátiší (1974).
• Na doslech pramene (1984).
• Dušičkové marginálie (1996), časopisecky vydaná lyricko-epická skladba z roku 1943 o cestě k otcově hrobu..
• Ulička podivných sentencí (2011), bibliofilie, posmrtně.
• Směju se a sténám (2012), posmrtně vydaná korespondence s básníkem Vladimírem Holanem z let 1940–1977.