Srpice barvířská

Srpice barvířská (Serratula tinctoria) je vytrvalá, okolo půl metru vysoká bylina s úbory červenofialově zbarvených květů. V české přírodě je původním a jediným druhem rodu srpice, kvete poměrně pozdě, od července do září a semena dozrávají od srpna do října. Před rozmachem syntetických barviv byla pěstována k barvení látek, odtud pochází její druhové jméno „barvířská“. Nyní roste jako rostlina bez ekonomického významu a pro mizející stanoviště a klesající počty kvetoucích jedinců je hodnocena jako vzácnější druh české květeny, který vyžaduje další pozornost (C4a).[1][2][3]

Srpice barvířská
Srpice barvířská (Serratula tinctoria)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhvězdnicotvaré (Asterales)
Čeleďhvězdnicovité (Asteraceae)
Podčeleďbodlákové (Carduoideae)
Rodsrpice (Serratula)
Binomické jméno
Serratula tinctoria
L., 1753
Synonyma
  • Carduus tinctorius
  • srpek barvířský
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Květenství
Úbor s kvetoucími květy
Úbor s nažkami

Rozšíření

Převážně evropský druh vyskytující se téměř v celé Evropě, od Pyrenejského poloostrova a Britských ostrovů na západě až po východní hranici evropského Ruska na Uralu. Roste také v asijské oblasti Turecka přiléhající k Černému moři a v africkém Alžírsku u Středozemního moře.

V České republice je rozšířena, vyjma středních a vyšších poloh oreofytika, téměř po celém území. V polovině 20. století bývala dosti hojná, zvláště v lesnatých územích s vlhkými loukami. V současnosti se vyskytuje roztroušeně, až místy hojně, zejména v nižších a středních polohách východních, středních, severozápadních a jižních Čech a na jižní a střední Moravě. Nejčastěji roste v okolích dolních toků řek a v rybničních oblastech.[1][2][4]

Ekologie

Hemikryptofyt rostoucí na střídavě vlhkých až vysychavých loukách a pastvinách, stejně jako v teplomilných doubravách nebo bučinách a na lesních pasekách. Teplomilná rostlina, které nejvíce prospívají živinami bohaté půdy, slabě zásadité až slabě kyselé a s kolísající hladinou podzemní vody. Ploidie druhu je 2n = 22.[1][2]

Popis

Vytrvalá rostlina s lodyhou vysokou 40 až 80 cm, v horní části větvenou, která konce léta kvete červenofialovými květy sestavenými do úborů. Lodyha vyrůstá z krátkého, dřevnatějícího oddenku a je přímá, lysá a lesklá, hranatá a až pod úbory řídce listnatá. Přizemní listy v růžici jsou dlouze řapíkaté, čepele mají vejčitě kopinaté a 10 až 20 cm dlouhé. Lodyžní listy vyrůstají střídavé, jsou přisedlé, jednoduché, nejvýš 5 cm dlouhé, obvykle lyrovitě peřenodílné a vzácně celistvé. Všechny listy jsou po obvodě drobně zubaté, tmavě zelené, lysé a nemají palisty.

Květy vyrůstají v úborech 1 až 1,5 cm širokých, které vytvářejí chudá chocholičnatá květenství. Zákrov je víceřadý, střechovitě se překrývající listeny jsou vejčitě kopinaté, špičaté, bez přívěsků, po obvodě pilovité a mnohdy nafialovělé. Všechny květy mají kalich redukovaný a korunu srostlou do trubky, středové květy jsou oboupohlavné a okrajové jsou samičí, většinou jsou všechny zbarvené červenofialově, vzácně bíle nebo růžové. V oboupohlavném květu je pět tyčinek s dvouhrotými prašníky a ztlustlá čnělka s dvoulaločnou bliznou. Přenos pylu z prašníků na blizny zajišťuje hmyz.

Plody jsou asi 5 mm dlouhé, vejčité, lysé nažky s víceřadým, nažloutlým chmýrem s nesrostlými paprsky.[1][2][5][6]

Význam

V minulosti se čerstvá nebo sušená nať používala s mořidly (soli kovů) k barvení příze na žluté nebo zelené odstíny. Rostlina barví sama o sobě, ale přidáním mořidla se dosáhne požadovaného odstínu a větší stability barvy. Mořidlo přímo ovlivní barevný odstín a přidáváme je do barvicích lázní nebo jimi barvený materiál předem moříme. Lze takto u srpice barvířské docílit těchto barev:

Odkazy

Reference

  1. SLAVÍK, Bohumil; ŠTĚPÁNKOVÁ, Jitka. Květena ČR, díl 7. Praha: Academia, 2004. 767 s. ISBN 80-200-1161-7. Kapitola Serratula tinctoria, s. 423–424.
  2. CIBULKA, Radim. BOTANY.cz: Srpice barvířská [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 07.08.2007 [cit. 2018-09-20]. Dostupné online. (česky)
  3. GRULICH, Vít. Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition. S. 631–645. Preslia [online]. Botanický ústav, AV ČR, Průhonice, 2012 [cit. 20.09.2018]. Roč. 84, čís. 3, s. 631–645. Dostupné online. ISSN 0032-7786. (anglicky)
  4. HASSLER, Markus. Catalogue of Life: Serratula tinctoria [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2018 [cit. 2018-09-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-31. (anglicky)
  5. Wilde planten: Serratula tinctoria [online]. Wilde planten in Nederland en België, NL [cit. 2018-09-20]. Dostupné online. (nizozemsky)
  6. ANDERBERG, Arne. Den virtuella floran: Serratula tinctoria [online]. Naturhistoriska riksmuseet, Stockholm, SE [cit. 2018-09-20]. Dostupné online. (švédsky)
  7. SMRŽOVÁ, Lenka. Barvířské rostliny, možnosti produkce rostlinných barviv. České Budějovice, 2008 [cit. 20.09.2018]. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Jan Moudrý. Dostupné online.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.