Src

Src má velikost asi 60 kDa a na N-konci váže kyselinu myristovou.[1] Díky této mastné kyselině se váže k membráně, nicméně tak slabě, že účinkem fosforylace z ní snadno disociuje do cytosolu.[3]

Skládá se z několika domén, které se od N-konce označují jako SH4, SH3, SH2 a SH1. Zkratky „SH“ znamenají „src homology“ a používají se k označení podobných (homologních) domén i v jiných proteinech, jež tyto domény obsahují. SH4 hraje roli v asociaci s membránou, SH3 umožňuje interakci s polyprolinovými oblastmi, SH2 se váže na fosforylovaný tyrosin, SH1 je samotnou katalytickou doménou umožňující tyrosinkinázovou funkci Src.[4]

Známy jsou dvě varianty Src proteinu:[1]

• c-src je protoonkogen, který v kinázové doméně obsahuje tyrosin, jehož fosforylací je src inhibován; hraje zřejmě významnou roli v buněčné signalizaci a diferenciaci, ale je velmi důkladně regulován.[3]
• v-src je onkogen nacházející se v genomu viru Rousova sarkomu (RSV); liší se od v-src C-terminálním koncem, daný tyrosin u něj chybí, a proto zřejmě nemůže být inhibován. Má schopnost například přetvářet fibroblasty na nádorové buňky.[2]

Kromě již zmíněného C-konce u v-src jsou si velmi strukturně podobné a rozdíly jsou spíše na úrovni několika aminokyselinových záměn.[5] Obě hrají významnou roli ve vzniku nádorového bujení.[2]

Nejvyšší exprese dosahuje Src gen v krevních destičkách a v mozku.[3] Role Src v buňkách obratlovců byla studována knockoutem myšího genu pro s-crc. Bylo zjištěno, že takoví mutantní jedinci mají problémy s prořezáváním zubů skrz dáseň a jejich lebka dosahuje nepřirozeného tvaru. Oba problémy zřejmě souvisí s poruchou funkce osteoklastů a následnou odlišnou hustotou kostí. Následky Src knockoutu však nejsou evidentně smrtelné a zdá se tedy, že roli src mohou poměrně dobře zastávat i jiní zástupci Src rodiny. Podobně na tom jsou výsledky výzkumu na D. melanogaster a C. elegans, v obou případech se mutantní jedinci s nefunkčním src genem těší poměrně dobrému zdraví a mutantní fenotyp obvykle není vůbec patrný.[2]