Split (1939)

Split byl torpédoborec jugoslávského námořnictva. Byl to poslední torpédoborec postavený v Jugoslávii.[1] Objednán byl před druhou světovou válkou pro tehdejší jugoslávské královské námořnictvo. Jednalo se o velké a silně vyzbrojené plavidlo odpovídající jugoslávskému torpédoborci Dubrovnik. K jeho dokončení však došlo až po skončení války. Ve službě loď byla v letech 1958–1980.

Základní údaje
Typ: torpédoborec
Jméno podle: Split
Zahájení stavby: 1939
Spuštěna na vodu: 1950
Uvedena do služby: 4. července 1958
Osud: vyřazen 1980
Předchůdce: třída Beograd
Takticko-technická data
Výtlak: 2400 t (standardní)
3000 t (plný)
Délka: 120 m
Šířka: 12 m
Ponor: 3,7 m
Pohon: 2 parní turbíny, 2 kotle
50 000 shp
Rychlost: 31,5 uzlu
Posádka: 240
Výzbroj: 4× 127mm kanón (4×1)
12× 40mm kanón (1×4, 2×2, 4×1)
5× 533mm torpédomet (1×5)
Hedgehog
2× skluzavka, 6× vrhač
40 min
Elektronika: SC, SG 1, Mk 12, Mk 22

Pozadí vzniku

Stavba torpédoborce probíhala v Rijece podle plánů britské loděnice Yarrow Shipbuilders. Stavba byla zahájena roku 1939. Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 plavidlo přešlo do italských rukou, kteří se jej pokusili dokončit jako Spalatio. Rozestavěný torpédoborec opět změnil majitele po italské kapitulaci v roce 1943. Dne 8. září 1943 jej ukořistili Němci.[2] V roce 1944 se plavidlo vrátilo zpět do jugoslávských rukou, přičemž bylo rozhodnuto o jeho dokončení. V roce 1950 byl trup spuštěn na vodu. Do operační služby byla loď přijata 4. července 1958. Stavba plavidla se tak protáhla na 20 let.[1]

Konstrukce

Původně zamýšlenou výzbroj mělo tvořit pět 140mm kanónů v jednohlavňových věžích, deset 40mm kanónům, osm kulometů a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. Po válce však bylo plavidlo dokončeno v pozměněné podobě, a s významným zastoupením americké výzbroje a elektroniky. Tu tvořily radary SC, SG 1, Mk 12 a Mk 22. Skutečnou výzbroj plavidla tak tvořilo pět amerických 127mm kanónů v jednohlavňových věžích, dvanáct 40mm kanónů, jeden pětihlavňový 533mm torpédomet, dva salvové vrhače hlubinným pum Hedgehog, šest vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum. Zároveň loď mohla nést až 40 námořních min. Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny Parsons a dva kotle. Nejvyšší rychlost dosahovala 31,5 uzlu.[3]

Operační služba

Torpédoborec byl ve službě v letech 1958–1980. V posledních letech byl funkční už jen jeden kotel a rychlost plavidla tak poklesla na 24 uzlů.[3]

Odkazy

Reference

  1. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 179. (česky)
  2. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 135. (česky)
  3. [Pejčoch, Novák, Hájek (1994), s. 180.]

Literatura

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.