Sonia Delaunay

Prvních pět let prožila v Gradižsku v Poltavské gubernii, kde její otec Elia Stern pracoval jako dělník v továrně na hřebíky. Matka Hana Těvelevna, rozená Těrková pocházela z ukrajinské židovské rodiny v Oděse. Otce Sonia později popisovala jako zlého člověka[1]. Další léta byla vychovávána v rodině svého strýce, petrohradského právníka Henrika Timofějeviče Těrka a jeho manželky Anny Sergějevny (Israelevny) Zachové (1856-1918), která byla dcerou filozofa Izraela Isaakjeviče Zacha (1831 —1904) a neteří petrohradského bankéře a finančníka Abrama Isaakjeviče Zacha (1828–1893). Oni ji později plně adoptovali a dali jí příjmení po matce a nové jméno Sonia. Henrik Těrk (1847–1917) byl členem představenstva nakladatelství Brockhaus a akciové společnosti Efron se závody Bogatovského cukrárnou, těžebními závody a akciové společnosti Finsko Light Shipping Company. Měl letní dům ve Finsku. Další strýcové pracovali jako lékaři na Krymu a obchodníci v Oděse. Její strýc byl milovník umění a často s ním cestovala po Evropě, zejména do Německa, Francie, Itálie a Švýcarska, kde ji brával do muzeí a galerií. V šestnácti letech se proto rozhodla, že bude studovat umění. Činila tak nejprve v Petrohradě, posléze v Karlsruhe a v roce 1905 odjela do Paříže, která se jí stala osudem a novým domovem.

V Paříži nasála různé aktuální vlivy, zejména fauvismus, a také potkala německého galeristu Wilhelma Uhdeho, kterého si roku 1908 vzala za muže, avšak spíše z úcty k jeho práci a ze solidarity k němu, neboť Uhde chtěl sňatkem především zamaskovat svou homosexualitu, o níž ona věděla. Díky jeho společnosti poznala výtvarníky francouzské avantgardy, jako byli Georges Braque, Pablo Picasso nebo André Derain. Tam také roku 1909 potkala malíře Roberta Delaunayho, do něhož se vášnivě zamilovala, a tak se roku 1910 rozvedla a ihned si vzala Delaunaye.

Delaunay jí ovlivnil i umělecky. Společně tvořili a pod vlivem hudby v roce 1912 vytvořili nový výtvarný směr abstraktní malby, pro nějž jejich přítel, básník Guillaume Apollinaire, vymyslel jméno orfismus. (Apollinaire se u Delaunayových mj. skrýval v době, kdy byl podezřelý, že ukradl obraz Mony Lisy z galerie v Louvru). Dalším z jejích blízkých přátel byl básník Blaise Cendrars, jemuž ilustrovala některé knihy.

Když vypukla první světová válka, odešli oba manželé do Španělska a posléze do Portugalska. V Portugalsku úzce umělecky spolupracovali s malíři Amadeem de Souza-Cardosem a Josém de Almada Negreirosem.

Po říjnové revoluci roku 1917 její teta v Petrohradu, která Soniu dosud finančně podporovala, přišla o majetek. Sonia proto začala více malovat a vystoupila ze stínu svého manžela, do něhož dosud ustupovala zcela vědomě. Také začala navrhovat divadelní kostýmy pro balet Sergeje Ďagileva (představení Cleopatra a Aida).

Do Paříže se manželé vrátili roku 1921. Sonia se seznámila s Tristanem Tzarou, který ji nadchl pro módu a přesvědčil ji, že budoucnost umění je právě v užitém umění. Delaunayová začala navrhovat šaty a design látek. Často volila výrazné geometrické vzory, podobné, jaké se objevovaly i na orfistických obrazech. Byla v tomto oboru úspěšná a v roce 1924 otevřela vlastní módní salón. Její šaty nesly značku Simultané. Roku 1925 se s úspěchem zúčastnila slavné pařížské výstavy užitého umění Exposition des arts décoratifs, která je pokládána za počátek stylu art deco. Ve 20. letech to byla již jednoznačně ona, kdo ekonomicky zabezpečoval rodinu. Navrhovala také kostýmy pro film (Le Vertige Marcela L'Herbiera, Le p'tit Parigot René Le Somptiera) a tapety. Světová ekonomická krize roku 1929 její byznys sice ochromila, ale firmy, které přežily, o její návrhy nadále stály. Pád vlastní firmy jí též umožnil znovu více malovat.

Robert Delaunay zemřel roku 1941. To pro ni byla rána a de facto se zhroutila. Prodala všechen majetek a začala se toulat po Francii, přespávala v hotelích, případně u přátel. Tento životní styl měl ovšem i praktické důvody: zabraňoval kontrole průkazu, aby se úřady začaly zajímat o její židovský původ.

Nové tvůrčí impulsy přišly hned po válce. Pro britsko-francouzskou firmu původem českého hedvábníka Ziky Aschera, který ji oslovil v Paříži, začala Delaunayová navrhovat design látek[2]. V roce 1950 potkala Hanse Arpa a ten ji přiměl znovu se věnovat volnému umění, spolupracovala s ním na cyklu litografií. Dalšího osudového muže potkala roku 1964, byl to básník Jacques Damas. Nestali se milenci, ale vzájemně si pomáhali – Damas trpěl depresemi a alkoholismem.

V roce 1964 měla rovněž retrospektivní výstavu v Louvru, jako vůbec první žijící ženská malířka. Roku 1975 získala Řád čestné legie. V roce 1978 vydala paměti nazvané 'Nous irons jusqu'au soleil.

Její syn Charles Delaunay (1911-1988) se stal hudebním publicistou a velkým propagátorem jazzu, otevřel mj. první jazzový klub ve Francii. Bratranec, inženýr Alexandr Jakovlevič Těrk byl překladatel, náboženský myslitel a pedagog.

• Baron, Stanley; Damase, Jacques: Sonia Delaunay: The Life of an Artist. Harry N. Abrams New York 1991. ISBN 0-8109-3222-9; totéž Thames & Hudson London 1995. ISBN 0-500-23703-4.
• Damase Jacques:Sonia Delaunay: fashion and fabrics. New York: H. N. Abrams, 1991

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sonia Delaunay na Wikimedia Commons