Smrk ajanský

Jedná se o strom, který dorůstá až 50 m výšky a průměru kmene až 1,5 m.[2] Borka je nejdříve hnědá a hladká, později tmavě hnědá, nepravidelně šupinatá nebo rozpraskaná.[3][2] Koruna je většinou pyramidální až široce kuželovitá, větvičky mají žlutavou později až žlutohnědou barvu, jsou lysé až řídce pýřité. Jehlice jsou na průřezu zploštělé, trochu zakřivené, asi 1−2,5 cm dlouhé a 1,5–2 mm široké, na vrcholu špičaté až zašpičatělé.[2] Samičí šišky jsou za zralosti hnědé nebo žlutohnědé, podlouhle válcovité až úzce vejčité, asi 3–7 cm dlouhé a asi 2–3,5 cm široké.[3][2] Šupiny samičích šišek jsou za zralosti vejčitě podlouhlé až kosočtverečné, nejširší uprostřed, na vrcholu často nahoru zahnuté, asi 12 mm dlouhé a 7–8 mm široké, okraje jsou nepravidelně jemně zoubkované, vrchol je téměř uťatý až zaokrouhlený.[2] Semena s křídlem asi 6–10 cm dlouhá.[2]

Větvička se šiškami

Smrk ajanský je přirozeně rozšířen v Japonsku, a to na ostrovech Honšú a Hokkaidó, dále se vykytuje na Kurilských ostrovech, ruském dálném východě (Sachalin, centrální Kamčatka, Ussurijská oblast), přesahuje i do Severní Koreje a do severovýchodní Číny (Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Vnitřní Mongolsko).[2][3]

Jedná se o variabilní druh. Populace v jižní části areálu na ostrově Honšú je popisována jako Picea jezoensis subsp. hondoensis. Má na rozdíl od nominátní subspecie více načervenalou kůru, jemněji rozpraskanou s menšími šupinami, kratší jehlice a další znaky. Ve zbytku areálu roste nominátní subsp. jezoensis. U nominátního poddruhu jsou rozlišovány variety, např. var. komarowii, která má světleji žluté mladé větévky a menší šišky. Vyskytuje se v Číně, Severní Koreji a v Rusku Dále je rozlišována var. microsperma, rozšířená v Číně a východním Rusku. Nominátní varieta jezoensis je známa jen z východního Ruska a Japonska.[2][3]

Smíšený les jedle mandžuské (Abies nephrolepis) a smrku ajanského (Picea jezoensis)

Smrk ajanský je příbuzný severoamerickému druhu smrk sitka (Picea sitchensis) a podobá se mu i ekologicky v tom, že jeho areál nesahá příliš daleko od pobřeží Pacifiku. Vytváří zde společenstva smrčin, které jsou buď bez příměsí nebo téměř bez příměsí jiných dřevin, někde jsou časté smíšené lesy smrku ajanského a jedle sachalinské (Abies sachalinensis) nebo jedle mandžuské (Abies nephrolepis). Smrčiny s dominancí smrku ajanského patří do třídy Vaccinio-Piceetea, svazů: Piceion jezoensis, Abieti nephrolepidis-Piceion jezoensis and Pino pumilae-Piceion jezoensis.[4] Také smrčiny s dominancí smrku ajanského jsou ovlivňovány přírodními procesy, jako je např. vítr, který vytváří polomy. Jsou známy i kůrovcové kalamity v těchto smrčinách, které mnohdy navazují právě na rozsáhlé polomy. Tyto kalamity způsobuje např. druh kůrovce známý i z České republiky, Ips typographus, zde je rozlišována forma japonicus. Například rozsáhlá kalamita byla zaznamenána mezi léty 1983 a 1986 na ostrově Hokkaidó.[5][6]

Šiška

Ve své domovině je to důležitá dřevina, která je v lesnictví ceněna pro kvalitní dřevo.[3] Ve střední Evropě se s ním setkáme jen výjimečně v arboretech, například mladý jedinec roste v arboretu Žampach, dále je udáván např. z arboreta Semetín a z Průhonic.[7]