Smlouva z Madridu (1667)

Smlouva byla jednou z řady dohod podepsaných mezi lety 1662 a 1668. Dohody byly podepsány v reakci na změny evropské rovnováhy sil. Vztahy mezi Francií a Spojenými provinciemi nizozemskými, spojenci v osmdesátileté válce a ostatními mocnostmi byly urovnány Vestfálským mírem v roce 1648. Oslabení Španělska, vyčerpaného dlouhou válkou, hodlala využít Francie, reprezentovaná Ludvíkem XIV.[1]

V polovině 17. století byla španělská říše obrovskou globální konfederací, ale po letech neustálých válek nutně potřebovala mír. Francouzsko-španělská válka z let 1635–59 byla ukončena Pyrenejským mírem. Anglo-španělská válka (1654–1660) byla ukončena návratem Stuartovců v osobě Karla II. Stuarta na anglický trůn v roce 1660.[2]

Španělsko se nyní zaměřilo na ukončení vleklé války s Portugalskem, které bojovalo za samostatnost a ukončení Iberské unie. V roce 1656 Filip IV. Španělský nabídl Karlovi II. Stuartovi pomoc při získání anglického trůnu. Na oplátku požadoval vojenskou pomoc Anglie v boji proti Portugalsku. Přestože Karel II. souhlasil s poskytnutím vojenské podpory, svůj slib nedodržel a v květnu roku 1661 se navíc oženil s portugalskou infantkou Kateřinou z Braganzy.[3]

Mělo to své příčiny. Filip IV. naléhal na navrácení Jamajky okupované od roku 1656, a Dunkerku, který držela Anglie od roku 1658, obojí bylo dříve částí Španělského Nizozemska. Karel II. prodal obě území Francii v roce 1662. Na prodej Jamajky Francii bylo pohlíženo v Anglii s velkou nelibostí. Už dříve, v září 1660 parlament hlasoval o připojení obou území k Anglii. Angličtí obchodníci měli tak přístup na portugalské trhy v Brazílii, Africe a na Dálném východě. Zisk Tangeru a indické Bombaje znamenal vytvoření základen pro přístup do Středozemního moře a na pobřeží Súrat. Všechny tyto akvizice byly příliš atraktivní, aby šly odmítnout. Na druhé straně tento obchod negativně ovlivňoval anglo-španělské vztahy.[4]

Vyjednávání

Baronet Richard Fanshawe (1608 – 16. červen 1666), anglický básník, překladatel, diplomat a politik, podporovatel Karla II. byl anglickým ambassadorem v Lisabonu (1662–1666) a Madridu (1664–1666). Jeho jednání bylo základem smlouvy z roku 1667.

Sir Richard Fanshawe, anglický velvyslanec v Portugalsku v letech 1662 až 1666, byl v roce 1664 jmenován velvyslancem také ve Španělsku. Byl pověřen uzavřením obchodí dohody, vyjednáním odškodnění za ztráty a dosažením potvrzení o anglickém právu na držení území vybojovaných v letech 1654 až 1660, zejména právě Jamajky.[5]

V roce 1663 zahájil Filip IV. Španělský velkou vojenskou ofenzívu proti Portugalsku a odmítl vyjednávání, zatímco Anglie pomáhala 'rebelům'.[6] Jednání byla zahájena v roce 1664, když se ukázalo že Filip IV. nemá naději na rychlé vítězství, a byla přerušena po začátku druhé anglo-nizozemské války v březnu 1665. K jednáním se Filip IV. vrátil po porážce Španělska v bitvě u Montes Claros 17. června 1665.[7] V září 1665 Fillip IV. zemřel, vlády se ujala jeho manželka Marie Anna Habsburská, která vládla za jejich tříletého syna Karla II. Španělského.[8]

Kardinál Juan Everardo Nithard, španělský ministr, člen regentské rady

Ukončení války s Portugalskem bylo pro novou španělskou vládu prioritou. Kardinál Juan Everardo Nithard, zpovědník Marie Anny Habsburské a faktický předseda vlády, podmínil uzavření anglo-španělské smlouvy anglickou pomocí při dosažení tohoto cíle. Naopak francouzský král Ludvík XIV. podporoval Portugalsko, aby trvalo na tvrdých podmínkách, čímž se snažil zabránit posílení Španělska ve Španělském Nizozemí.[9]

V prosinci Fanshawe dokončil jednání s Gasparem de Bracamonte, 3. hrabětem z Peñaranda, členem španělské regentské rady. Pro návrh smlouvy byla jako základ použita smlouva uzavřená v Madridu v roce 1630. Oba vyjednavači neměli informace o probíhajícím jednání v Londýně mezi španělským velvyslancem v Anglii hrabětem Molinou, Jakubem II. Stuartem, vévodou z Yorku a Henry Bennetem, 1. hrabětem z Arlingtonu. Karel II. odmítl ratifikovat Fanshaweovu verzi smlouvy, tvrdil, že překročil svou pravomoc a nedodržel pokyny a nahradil ho lordem Edwardem Montagu, 1. hrabětem ze Sandwich. Sir Robert Fanshawe zemřel v červnu 1666, krátce před svým návratem domů.[10]

V březnu 1667 podepsaly Francie a Portugalsko Lisabonskou smlouvu, desetileté útočné a obranné spojenectví obou států proti Španělsku. Dne 24. května francouzské jednotky vstoupily do Španělského Nizozemí, čímž začala devoluční válka. Tváří v tvář vyhlídkám na další roky války s Portugalskem a ztrátě svých provincií ve prospěch Francie se Španělsko rozhodlo smlouvu s Anglií co nejrychleji uzavřít.[11]

Obchodní diplomacie 17. a 18. století vycházela z ekonomické teorie merkantilismu, která považovala světový obchod za ekonomický systém za hru s nulovým součtem, ve kterém každý zisk jedné strany vyžadoval ztrátu strany druhé. Zvýšení vašeho podílu znamenalo odebrat ho ostatním, a tak státy chránily své vlastnictví pomocí cel nebo zákazů dovozu a útočily na kolonie či lodě ostatních.[12] Z toho vyplýval zájem Anglie o dvě oblasti; vyloučení z trhů ve Španělské říši a omezení přímého obchodu mezi pevninským Španělskem a Anglií.[13]

Smlouva z roku 1630 byla zrušena a 23. května 1667 podepsaly Anglie a Španělsko dvě nové smlouvy; obchodní dohodu a dohodu Anglie o zprostředkování příměří mezi Portugalskem a Španělskem.[14] V samostatném článku se každá strana zavázala, že nebude pomáhat nepřátelům druhé strany; Anglie by stáhla své portugalské expediční síly, zatímco Španělsko by zůstalo v anglo-nizozemské válce neutrální.[15]

Import ledku nutného při výrobě střelného prachu byl velmi výhodný pro britskou Východoindickou společnost, jednoho z hlavních beneficientů smlouvy

Obchodní smlouva se skládala ze čtyřiceti samostatných článků, z nichž nejdůležitější byl článek sedm, část Fanshawova návrhu, ale s vynecháním původních podmínek.[15] Angličtí obchodníci dostali stejné postavení jako Nizozemci a získali právo dovážet zboží bez daně do evropského Španělska.[16] Články 7, 8, a 11 a 12 umožnily anglickým koloniím v Severní Americe a východní Indii přepravovat zboží přímo do španělských přístavů.[13]

Tím, že smlouva udělila obchodní práva anglickým obchodníkům ve Španělské Americe, povolovala přítomnost Anglie v Karibiku a okupaci Jamajky, ačkoli to nebylo formálně uznáváno až do roku 1670. Článek 10 obecně osvobodil anglické lodě a sklady ve španělských přístavech od celních kontrol, přičemž spory by byly předloženy místnímu soudci, který byl nominován Angličany a potvrzen Madridem.[17]

Články 14 až 17 umožňovaly anglickým lodím přístup do přístavů po celé Španělské říši, což byl významný ústupek, protože to značně zvýšilo jejich operační dosah.[13] Článek 38 vytvořil pro anglické obchodníky stejná práva jako pro obchodníky nizozemské a francouzské tím, že jim udělil status MFN (most favoured nation), status nebo úroveň zacházení přiznávaná jedním státem druhému v mezinárodním obchodu. MFN jedním ze základních kamenů obchodního práva WTO.Tento článek byl často obcházen španělskými obchodníky a musel být znovu ustanoven ve smlouvě z roku 1670.[18]

Tyto ústupky byly prvním krokem v boji proti nizozemské hospodářské nadřazenosti mimo Evropu, a měly tedy větší význam, než je jim někdy připisován. Články zůstaly v platnosti až do vypuknutí války o španělské dědictví v roce 1701.[19]

Anglická loď v přístavu, asi 1680, smlouva povolovala anglickým lodím přístup do všech španělských přístavů.

Ekonomický historik Guillermo Pérez Sarrión tvrdí, že smlouva z roku 1667 ukazuje „absolutní dominanci Anglie v anglo-španělském obchodu“.[20] Jeden londýnský obchodník to později označil za „nejlepší květ v naší zahradě“; Anglické zboží bylo dovezeno přes Cadiz, pak prodáno místně nebo reexportováno do kolonií, španělské barvivo a vlna cestovaly opačným způsobem.[21]

Francouzsko-španělský obchod spočíval především v objemovém dovozu, jako je obilí a dřevo, které místní orgány snadno regulovaly. Anglický obchod byl převážně námořní, uvnitř obrovské španělské říše, a mnohem hůře se ovládal; Smlouva ve skutečnosti umožnila kapitánům lodí rozhodnout, jaké zboží bude na jejich dokumentech uvedeno jako „anglické“.[22] To umožnilo anglickým obchodníkům vyhýbat se celním povinnostem, požadovat od španělských kolonistů vytvoření velkého a velmi výnosného černého trhu.[23]

V září byl Alfons VI. Portugalský sesazen při převratu vedeném jeho bratrem Petrem II. Předchozí smlouva s Francií byla zrušena a s Anglií jako prostředníkem podepsalo Španělsko a Portugalsko Lisabonskou smlouvu dne 13. února 1668.[24] Španělsko, které bylo zbaveno břemene neschopného vládce a podpořeno trojitou aliancí ukončilo devoluční válku válku s Francií uzavřením smlouvy v Cáchách (francouzsky Aix-la-Chapelle) dne 5. května 1668.[25]

Otázka španělských kolonií v Západní Indii okupovaných Anglií po předchozí válce byla později řešena smlouvou uzavřenou v Madridu v roce 1670.[14]