Smaragdus

Císařský dvorní úředník a eunuch Smaragdus nahradil z pověření císaře Maurikia v roce 584 nebo 585 svého předchůdce Decia, prvního ravennského exarchu. V této době se východořímskému vojsku v Itálii ve spojení s langobardským vévodou Droctulfem, který se vzbouřil proti novému králi Autharimu, podařilo vybojovat převahu nad Langobardy, což vedlo pravděpodobně koncem roku 585 k uzavření tříletého příměří.[1] Papež Pelagius II. v jednom dopisu tento úspěch připisuje snahám Smaragda, kterého nazývá Exarchus a Chartularius. Ihned po uzavření příměří začala vyjednávání k odstranění sporu o tři kapitoly mezi italskými biskupy. Nevedla však k žádným výsledkům. Poté Smaragdus zatkl nového biskupa Severa z Aquileie a biskupy Jana z Parentia, Severa z Terstu, Vindemia z Pagu a defensora ecclesiae (obránce církve) Antonia z Grada. Odvlekl je na rok do Ravenny a přinutil je ke sjednocení s římskou církví.[2] Možná tyto události a stížnosti schizmatiků v Konstantinopoli způsobily Smaragdovo odvolání v letech 589 nebo 590. Po zavraždění Maurikia a nastoupení Foky na císařský trůn byl však Smaragdus v roce 603 znovu jmenován exarchou. Podle pramenů je pravděpodobné, že svého předchůdce Callinika násilím odstranil,[3] protože ten nechtěl uzurpátora Foku za císaře uznat. Ve dvou dopisech novému císaři vyjádřil papež Řehoř I. Veliký úlevu, že se vztahy mezi římským biskupem a císařem v Konstantinopoli zlepšily. Napětí s Maurikiem muselo existovat již dříve, protože v jeho posledních letech nebyl v Konstantinopoli ani jednou přítomen papežský vyslanec.

Po svém předchůdci Callinikovi zdědil Smaragdus válku s Langobardy a odmítl vydat dceru langobardského krále Agilulfa a jejího muže, kteří se v roce 601 nacházeli ve východořímském zajetí. Téhož roku oblehl Agilulf Cremonu, za pomoci Avarů ji 21. srpna 603 dobyl a poté město rozbořil. Mantovu obsadil 1. září. Když jeho armáda dosáhla pevnosti Vulturina, její posádka se vzdala a při útěku vypálila město Brescello.[4] Smaragdus byl nucen uzavřít s Langobardy v září 604 devítiměsíční příměří. Agilulfova dcera byla propuštěna a se svým manželem a dětmi odešla do Parmy.[4] Po vypršení příměří ještě Langobardi v Toskánsku dobyli v dubnu 605 města Bagnoregio („Balneum Regis") a Orvieto („Urbs Vetus"). V listopadu téhož roku pak Smaragdus vykoupil jednoletý mír za 12 000 solidů.[5] Později byl mír ještě o tři roky prodloužen (606–609)[6] a vydržel tak po zbytek jeho vlády v exarchátu.

O konci Smaragdovy vlády neexistuje žádná zpráva. Poslední zmínka pochází z roku 608, kdy nechal na počest císaře na Foru Romanu v Římě postavit monumentální sloup s pozlacenou císařovou sochou. Je možné, že přišel o svůj úřad (a o život) v souvislosti se svržením a zabitím císaře Foky v roce 610.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Smaragdus na německé Wikipedii a Smaragdus na anglické Wikipedii.

• Historia Langobardorum

• Ludo Moritz Hartmann: Untersuchungen zur Geschichte der byzantinischen Verwaltung in Italien. S 540–750. Vyd. Hirzel, Leipzig 1889, S. 10, 12 f.
  • Otto Abel] (překladatel), Alexander Heine (vydavatel): Geschichte der Langobarden – Paulus Diakonus und die Geschichtsschreiber der Langobarden (= historici německého starověku). 2. vyd., nakladatelství Phaidon-Verlag, Essen-Kettwig 1992. ISBN 978-3-88851-097-7
  • Wolfgang F. Schwarz (vydavatel a překladatel): Paulus Diaconus: Historia Langobardorum – Geschichte der Langobarden. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt 2009, ISBN 978-3-534-22258-2].

• Historia Langobardorum Historické prameny německého středověku, německy
• Ludo Moritz Hartmann: Dějiny Itálie ve středověku Svazek II, Část 1: Römer und Langobarden bis zur Teilung Italiens. vyd. Wigand, Leipzig 1900, S. 88–90 a 116–118; dotisk Georg Olms, Hildesheim 1969, německy
• Thomas Hodgkin: Italy and her Invaders. 600–744. Svazek VI. část svazku VII.: The Lombard Kingdom. Vyd. Clarendon Press, Oxford 1895. S. 151 ff. anglicky