Slavětín (okres Havlíčkův Brod)

Dominantou obce je kaplička zasvěcená sv. Anně, ta byla postavena v roce 1834. V roce 1920 byl založen Sbor dobrovolných hasičů, který se společně s obecním úřadem stále podílí na zajišťování místních společenských a kulturních akcí. Každoročně pořádají dětský den, svatoanenskou pouť se zábavou i zabijačku a další akce.

Obec má vybudovaný vlastní vodovod s odradonovací stanicí. Za posledních 20 let se v obci podařilo zkulturnit životní prostředí úpravou návsi, opravou kapličky, proběhla oprava místních komunikací, plynofikace a úprava vodoteče. Začátkem roku 2009 se začala budovat za přispění dotace zcela nová hasičská zbrojnice s klubovnou a novým sportovištěm. Obchod se smíšeným zbožím a bývalá škola, přestavěná na byty, se nachází na návsi v centru obce. Nyní zde sídlí také obecní úřad a místní knihovna, která nabízí knihy všem věkovým a zájmovým kategoriím.

Obec Slavětín leží v těsném sousedství národní přírodní rezervace Ransko, přírodní rezervace Ranská Jezírka a přírodní rezervace Řeka. Do těchto míst vede z obce cyklistická stezka. Rozkládá se na území o rozloze 219 ha, pozemky a obec jsou součástí „Lesního družstva obcí Přibyslav“.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1314. Dne 14. ledna 2010 byl v Praze v Parlamentu ČR předán dekret, kterým předseda Poslanecké sněmovny Ing. Miloslav Vlček udělil obci Slavětín znak a vlajku. Obec si do znaku vybrala majestátního jelena, který je vládcem zdejších lesů.

• Pomník obětem 1. a 2. světové války, před základní školou.

• Antonín Imramovský (1861–1939) vlastnil obchod se smíšeným zbožím, hostinec a hospodářství. V roce 1903 jako starosta dosáhl toho, že v obci byla zřízena expozitura oudoleňské školy, pro niž poskytl prostory ve svém domě čp. 5. Navštěvovalo ji až 70 dětí a učilo se v ní až do roku 1936, kdy byla otevřena a osamostatněna vlastní slavětínská obecná škola. Ve 20. letech 20. století byl členem výboru Okresní hospodářské záložny.

• Bohumil Vavroušek (1875–1939) – slavětínský rodák z  čp. 2, čestný občan obce Slavětín a čestný člen místního hasičského sboru, učitel, spisovatel, literární historik a fotograf, autor dokumentace lidové architektury na území celého Československa. Roku 1920 mu bylo uděleno čestné občanství Slavětína. Vavroušek udržoval se svým rodištěm živé kontakty a myslel na jeho kulturní potřeby, ve 30. letech 20. století věnoval obci část své knihovny. Po vzoru obdivovaného Karla Havlíčka z blízké Borové rozšířil své literární jméno o přídomek „Slavětínský“, a to v době, kdy už to mezi spisovateli dávno nebylo zvykem.

• František Šedý (1879–1956), vyučen krejčím, majitel hostince. V roce 1920 založil ve Slavětíně sbor dobrovolných hasičů, do roku 1954 byl jeho velitelem. Od roku 1934 velel hasičům v župě Chotěbořsko, byl náčelníkem okrsku. Od roku 1924 provozoval ve Slavětíně poštovnu, od 1942 byla v jeho hostinci umístěna veřejná telefonní hovorna. Jako vedoucí elektrizačního družstva se zasadil o elektrifikaci obce.

• Ing. Josef Kavka (1894–1958), statkář. Pocházel ze starého českého selského rodu, doloženého již v 17. století, jeho předkové byli ve Slavětíně rychtáři. Navštěvoval hospodářskou školu ve Žďáře nad Sázavou a vyšší hospodářskou školu v Chrudimi. Na praxi nastoupil na velkostatek v Sokolnici u Brna. V letech 1916–1921 studoval v Praze na české technice, studia uzavřel státní zkouškou na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství. Krátce byl profesorem v Opavě, poté až do penzionování v roce 1940 v Čáslavi na Vyšší hospodářské škole zelinářsko-semenářské. Zasloužil se o otevření lidové hospodářské školy ve Slavětíně (fungovala v letech 1942–1948), kde vyučoval zemědělské předměty. Psal odborné články a básně do regionálního tisku. Za okupace poskytoval úkryt partyzánům, po osvobození byl zvolen prvním porevolučním starostou obce. Roku 1948 byl vyloučen z místního národního výboru; 1949 nepodepsal smlouvu o povinných dodávkách; 1950 byl potrestán okresním národním výborem pokutou 200 tisíc korun nebo tříměsíčním vězením pro jejich neplnění; 1951 byl odsouzen Krajským soudem v Pardubicích k trestu jednoho měsíce odnětí svobody a k pokutě 10 tisíc korun za ohrožení jednotného hospodářského plánu (trest vězení ze zdravotních důvodů nenastoupil); 1952 byl při soudu konaném na MNV odsouzen k propadnutí veškerého majetku. V listopadu 1954 byl vystěhován do Hutě u Jilmu. V roce 1990 byl Okresním soudem v Havlíčkově Brodě rehabilitován.

• František Stránský (1903–1975), rolník, studoval zimní hospodářskou školu v Chrudimi. Jako starosta se zasloužil o elektrifikaci obce, veškerý svůj čas věnoval výstavbě první samostatné obecné školy ve Slavětíně.

• Karel Bačkovský (1907–1979), učitel. Narodil se v Hluboké (u Trhové Kamenice), po absolutoriu učitelského ústavu v Chrudimi učil od roku 1929 v Oudoleni, Čachotíně, Chloumku, Vísce. Roku 1936 se stal prvním učitelem v nové obecné škole ve Slavětíně, na níž poté jako řídící učitel působil plných dvacet let (1957 byl na vlastní žádost, podanou z rodinných důvodů, přeložen do Bezděkova). Pečoval o nadané žáky a vedl je k dalšímu studiu, zasloužil se o zkrášlení obce a trvale podněcoval její kulturní život. Vedl obecní i školní knihovnu, vzorně se staral o školní zahradu, hrál s žáky divadlo, psal školní i obecní kroniku, kam zaznamenal i některé události z doby před svým příchodem do Slavětína, konal v obci přednášky. V rámci kurzů lidové hospodářské školy vyučoval ovocnářství. Když Krajský akční výbor Národní fronty rozhodl v březnu 1948 o jeho přeložení do školy v Peršíkově, podepsali všichni občané Slavětína protest. Žádosti bylo po dvou týdnech vyhověno, dekret o přeložení byl zrušen a Bačkovský se vrátil do slavětínské školy.

• Jaroslav Brabec (* 1930), politik. Při zaměstnání absolvoval střední průmyslovou školu strojní v Čáslavi a institut ministerstva vnitra se zaměřením na řízení podniků a organizací zřizovaných národními výbory. Pracoval jako řidič a poté vedoucí dopravního oddělení v uhelných skladech a ve strojírnách v Chotěboři, 1970–1976 byl ředitelem Komunálních služeb tamtéž. 1969 se stal poslancem České národní rady, v letech 1971–1990 byl poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Krátce byl členem Místního národního výboru ve Slavětíně, poté ve stejné funkci působil ve Ždírci nad Doubravou, kam se z rodné obce přestěhoval. 1964–1994 byl poslancem Městského národního výboru, respektive členem zastupitelstva Chotěboře. Začátkem roku 1977 se stal předsedou zdejšího MěNV a v čele města vytrval až do konce roku 1990, kdy odešel do penze.

• doc. PhDr. František Janáček, CSc. (1930–1995), historik. Po ukončení slavětínské obecné školy přešel na gymnázium do Chotěboře, po maturitě v roce 1949 odjel do Leningradu, kde vystudoval historickou fakultu tamní univerzity. Působil na Vysoké škole politické a v Čs. výboru pro dějiny protifašistického odboje, od roku 1970 pracoval jako skladník a archivář, pod jménem své spolupracovnice Aleny Hájkové vydal několik publikací o dějinách komunistického odboje za druhé světové války. V letech 1990–1995 byl mj. zástupcem ředitele Památníku odboje Vojenského historického ústavu a členem Komise vlády pro analýzu událostí let 1967–1970, za niž se účastnil také tzv. otevírání ruských archivů. K výsledkům jeho pátrání po dokumentech o sovětské invazi ze srpna 1968 patří studie „Příběh zvacího dopisu“ z roku 1993. Připravil první necenzurované vydání Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce (1995), byl také autorem prací o dějinách Škodových závodů v Plzni, například monografie Největší zbrojovka monarchie (1990).[4]