Slavík (opera)

Stravinskij začal operu komponovat v roce 1908, po dokončení 1. jednání v roce 1909 však práci přerušil. Důvodem byla lákavá nabídka spolupráce s choreografem Sergejem Ďagilevem a jeho souborem Ballets Russes, jejímiž plody jsou tři Stravinského vůbec nejproslulejší skladby, balety Pták Ohnivák (1910), Petruška (1911) a Svěcení jara (1913), které pak zásadním způsobem ovlivnily vývoj moderní evropské vážné hudby. K rozpracovanému Slavíkovi se Stravinskij vrátil teprve v roce 1913 díky objednávce ruského režiséra Alexandra Sanina, který zamýšlel dílo uvést v nově založeném, vzápětí však zrušeném Moskevském svobodném divadle. Přestože byl Slavík komponován v ruštině pro ruskou premiéru, poprvé byl uveden v Paříži.

V roce 1962 Stravinskij partituru Slavíka v několika detailech revidoval.

Pařížská premiéra se konala 26. května 1914 v Théâtre National de l'Opéra v Paříži v režii a choreografii Borise Romanova, hudebním nastudování dirigenta Pierra Monteuxe a se sólisty a orchestrem Ďagilevova souboru Ballets Russes. Scénu a kostýmy navrhl (stejně jako pro Petrušku) Ďagilevův výtvarník Alexandre Benois. Romanov zvolil pro svou inscenaci ve své době neobvyklé řešení - zpěváci byli umístěni spolu s hudebníky do orchestřiště a na jevišti byly postavy tančeny a mimovány.

V červenci 1914 hostoval Ďagilevův soubor s pařížskou inscenací Slavíka v Londýně. V lednu 1916 vznikla v Petrohradě přelomová avantgardní inscenace ruského režiséra Vsevoloda Mejercholda, která se vyznačovala antinaturalismem a konstruktivismem. Mejercholdovou inscenací byla ovlivněna i německá premiéra Slavíka v roce 1923 v Mannheimu za řízení Ericha Kleibera.

Premiéra v českých zemích se konala v Novém německém divadle v Praze dne 28. května 1935 v režii Renata Monda a pod taktovkou Fritze Zweiga.[1] V češtině jej uvedlo Národní divadlo v Brně (premiéra 20. května 1937, budova Divadla Na hradbách).[2]

První uvedení v pražském Národním divadle bylo plánováno na rok 2010. Po rozpočtových škrtech bylo divadlo nuceno provést operu pouze koncertně. Dílo nastudoval dirigent Tomáš Netopil a v hlavní roli vystoupila ruská sopranistka Olga Trifonova.

Premiéra opery se v Národním divadle konala v říjnu 2015, 22. (1. premiéra) a 23. (2. premiéra). V roli Slavíka se představila pěvkyně Olga Jelínková. Opera Slavík byla uvedena spolu s operou Petra Iljiče Čajkovského Jolanta v hudebním nastudování britského dirigenta Jana Latham-Koeniga a v režii Dominika Beneše.[3]

Andersenova literární předloha založená na fantastických, exotických a symbolických motivech a nesená zároveň v lehké nadsázce a jemné, avšak citelné ironii konvenovala estetice impresionismu a secese, kterou na počátku 20. století řada autorů stále ctila. Všechny charakteristické prvky literární předlohy se Stravinskij a Mitusov snažili v libretu zachovat a ve Stravinského zhudebnění pak byly ještě dále rozvinuty. Ve struktuře libreta a částečně i v jeho zhudebnění bývá poukazováno také na předchozí vliv pozdních fantastických oper Nikolaje Rimského-Korsakova.

Významný časový předěl mezi kompozicí prvního a obou zbývajících jednání zásadně ovlivnil podobu opery a vytvořil její zvláštní dvojí tvář, která je na tomto díle ceněna. Stravinského kompozice baletů Pták Ohnivák, Petruška a Svěcení jara jsou totiž zásadním mezníkem ve vývoji autorova stylu, který se posunul směrem k expresionismu, k příkrým harmoniím a intonacím, drsnějším zvukovým barvám a divoké rytmice. Tyto prvky se v hojné míře uplatňují právě od počátku 2. jednání opery Slavík, které začal Stravinskij psát až v roce 1913.

Tento zlom a kontrast velmi vhodně zapadl do dramaturgie rozpracované opery a autor toho patřičně využil – právě 2. jednání totiž zobrazuje vyumělkovaný svět císařského dvora, kde je krása věcí diktátu, nikoli svobody a přirozeného citu. Hned od počátku 2. jednání zapojuje autor do hry celý složitý arzenál moderní symfonické instrumentace. Zobrazení císařské pompéznosti dosahuje vrcholu v instrumentálním Čínském pochodu, který ohlašuje příchod panovníka. Podobně jako v 1. jednání kreslí Stravinskij hudebními prostředky klidnou atmosféru lesa a podmanivý zpěv slavíka, inspiruje se ve 2. jednání přímo čínským koloritem, a to jak v instrumentaci, tak v použití pentatonické stupnice, respektive v užívání pouze celotónových postupů. Ty vytvářejí drsný, neuhlazený zvukový dojem, zatímco chromatické, půltónové slavičí intonace vnášejí do hudby zpět vláčnost a jemnocit. Ve 3. jednání se hudebně-dramatické zpracování vrací k jemné lyrice a volnějšímu spádu 1. jednání. Dílo uzavírá tentýž zpěv rybáře za scénou, který se ozývá také na počátku opery a na konci 1. a 2. jednání.

Role Slavíka, psaná pro lyrický koloraturní soprán, patří ve svém hlasovém oboru k technicky nejnáročnějším partům celé operní literatury. Kromě zvolna plynoucích, podmanivých lyrických zpěvů obsahuje role řadu vokalíz, napodobujících slavičí zpěv a založených na extrémně vysokých, intonačně i artikulačně obtížných koloraturách a figuracích. Ústředním hudebním číslem je z tohoto hlediska "Píseň slavíka" ve 2. jednání, zakončená tónem f3. Hlasová ekvilibristika Slavíka je však pojata v souladu s charakterem této postavy jemně a hravě a technická stránka partu nikdy nevystupuje samoúčelně do popředí posluchačovy pozornosti.

Stravinskij pro svou časově nerozsáhlou operu předepisuje velký operní orchestr doplněný o řadu speciálních nástrojů. Orchestr je sestaven takto: pikola, 2 flétny, 2 hoboje, anglický roh, 3 klarinety, basklarinet, 2 fagoty, kontrafagot, 4 lesní rohy, 4 trubky, 3 trombony, tuba, tympány, zvony, triangl, tamburína, činely, velký buben, tam tam, klavír, celesta,mandolína, kytara, 2 harfy a smyčcové nástroje.

Opera Slavík není psána jako tradiční "číslová" opera (sestavená z hudebně samostatných částí), přesto se v ní vyskytuje několik relativně oddělených a ucelených vokálních či instrumentálních „čísel“.

• Úvodní zpěv rybáře (opakující se ve zkrácené podobě na koncích jednotlivých jednání)
• Zpěv slavíka S něba vysoty…, 1. jednání
• Čínský pochod, 2. jednání
• Píseň slavíka, 2. jednání
• Hra mechanického slavíka, 2. jednání
• Zpěvy slavíka Ach, zděs, ja zděs... a Pěčaľnyj sad uměršich..., 3. jednání
• Slavnostní průvod, 3. jednání

Z Ďagileovova podnětu vytvořil Stravinskij z hudby ke Slavíkovi instrumentální suitu Zpěv slavíka (Chant du Rossignol). Její premiéra se konala v Ženevě 6. prosince 1919. Suita je sestavena ze dvou trojic kontrastních částí: Presto – Andantino – Presto a Čínský tanec – Zpěv slavíka – Hra mechanického slavíka. V roce 1920 provedl tuto suitu Ďagilevův soubor Ballets Russes scénicky v choreografii Leonida Mjasina a hudebním nastudování Ernesta Ansermeta. Výpravu k této inscenaci vytvořil Henri Matisse. Rybářova píseň a Píseň slavíka se objevily v roce 1923 jako dvojice písní s doprovodem orchestru. V roce 1932 vznikla Stravinského úprava Písně slavíka a Hry mechanického slavíka pro housle a klavír.

• Stravinsky: Le rossignol — Natalie Dessay, Marie Mclaughlin, Violeta Urmana, Vsevolod Grivnov; Orchestr a sbor L’Opéra National de Paris, dirigent James Conlon. TV adaptace vydána na DVD (EMI Classics, 2005)
• Stravinsky: Le rossignol — Phyllis Bryn Julson (Slavík), Neil Howlett (Císař), Felicity Palmer (Kuchařinka), Elizabeth Laurence (Smrt), Michael George (Bonz), Ian Caley (Rybář), John Tomlinson (Komoří), BBC Singers a BBC Symphony Orchestra; Pierre Boulez (dirigent). Vydavatel: Erato Disques CD
• Stravinsky: The Nightingale — Olga Trifonova (Slavík), Paul Whelan (Cisař), Pippa Longworth (Kuchařinka), Sally Burgess (Smrt), Andrew Greenan (Bonz), Robert Tear (Rybář), Stephen Richardson (Komoří), London Voices a London Philharmonia Orchestra, Robert Craft (dirigent). Vydavatel: Naxos CD (44:30)