Panenka Skákavá

V dosud existujícím kostele zaniklých Skoků u Žlutic byl umístěn kdysi velmi známý a desítkami tisíc poutníků uctívaný barokní obraz „pasovské“ Panny Marie – tedy obraz Panny Marie Pomocnice ze Skoků. Skokovský obraz namaloval v roce 1717 pro tehdy vybudovanou kapli ve Skocích toužimský malíř Johann Wolfgang Richter. Zobrazuje motiv pasovského oltáře se zázračným obrazem P. Marie Pomocnice (Mariahilf).[1]

Rčení vzniklo patrně již ve 2. polovině 18. století, tj. poté, co zde byl uctívaný obraz umístěn. V podobě „matičko skákavá“ se v tisku vyskytuje v roce 1867 (v daném exempláři opakovaně).[3] V roce 1871 je František Ferdinand Šamberk použil ve své frašce Sedmašedesátníci. Jeho košatější podobu „matičko skákavá a tatíčku kulhavej“ použil Karel Matěj Čapek-Chod v románu Vilém Rozkoč (první vydání 1929).[4] V dnes nejčastější podobě „panenko skákavá“ je najdeme například v Devateru pohádek od Karla Čapka (první vydání 1932).[5]

Užití úsloví Panenko skákavá lze v českém tisku nacházet od 19. století jako ilustraci lidové mluvy.[6]

Překladatel Prokop Miroslav Haškovec použil opakovaně relativně nové úsloví „Matičko skákavá“ při překladu francouzského renezančního románu z let 1532–1564 Gargantua a Pantagruel. S cílem přiblížit českému čtenáři vyznění původního textu tak parafrázoval původní francouzskou slovní hříčku.[7] Rabelais totiž užil zvolání par la Mer Dé (ve smyslu u Matky Boží), jehož část při vyslovení zazní jako francouzské expresivní merde.[8]