Skaláci (opera)

Skladatel Gustav Roob napsal řadu hudebně dramatických děl, z nichž některé byly vyznamenány různými cenami, s jejich uváděním však neměl štěstí: napsal sedm oper, než byla vůbec uvedena první z nich. Skaláci byla v pořadí druhá Roobova opera (po V temnotách duše).[2][pozn. 1] I když její libretista, novinář, herec a divadelník Břetislav Ludvík byl z okruhu Jaroslava Haška a psal především veselohry a komické scénky, námět Skaláků je ryze veristická tragédie.

Skaláci byli napsáni roku 1907[2], u Národního divadla však s nimi Roob nepochodil. Operu nakonec přijala k nastudování zpěvohra Městského divadla Královských Vinohrad, respektive její hudební ředitel Ludvík Vítězslav Čelanský, a ohlásila její uvedení v sezóně 1913/1914 společně s dalšími dvěma Roobovými aktovkami Srdce Pikangovo a Host.[3][4] Z nich však vinohradská zpěvohra nakonec uvedla jen Srdce Pikangovo, a to se značným zpožděním až roku 1918.

Poté, co byl vinohradský zpěvoherní soubor roku 1919 donucen opustit Divadlo na Vinohradech a začít fungovat na komerční bázi, nebyla už na provedení Skaláků naděje. Opery se ujal Bedřich Jeřábek, tehdy ředitel Městského divadla v Plzni, a premiéra Skaláků byla ohlašována na sezónu 1924–25[5] (a pak znovu na sezónu 1925/26[6]), avšak i zde došlo k průtahům a Skaláci byli nakonec uvedeni až za ředitele Karla Veverky (a v jeho režii) na sklonku roku 1929. Skladatel byl premiéře přítomen a byl vyvolán a srdečně aklamován.[7] Národní listy hlásily „velký úspěch“.[8]

Ve skutečnosti však bylo přijetí u kritiky i obecenstva vlažné; opera vzniklá roku 1907 byla o dvaadvacet let později přece jen tematicky i stylově zastaralá. Recenzent Šumavanu mínil: „Po stránce hudební lze mnohé vytknouti, což lze shrnouti v ten smysl, že dramatické schopnosti Roobovy nestačí na libreto tak dramatické. Poznáte to již z toho, jak Roob v nejdramatičtějších místech nenalézá polyfonického výrazu a uchyluje se příliš často k pouhému oktávovému postupu. Jsou tam ovšem i místa dobré komposice, pěkné melodie i výrazného podmalování, ale ta asi sotva uchrání celku.“ Z protagonistů nejvíce zaujal František Zavřel v dramaticky vděčné úloze padoucha Kaleny.[7]

V jiných divadlech už Roobovi Skaláci uvedeni nebyli. Vzápětí po uvedení Skaláků tisk ohlašoval, že plzeňské divadlo přijalo k provozování další Roobovu operní aktovku Host (z roku 1909), avšak ta nikdy inscenována nebyla.[8][4]

Setkání s Gustavem Roobem v polovině 20. let popisuje Amálie Kutinová ve své knížce Gabra a Málinka v Praze (1942); zmiňuje jeho potíže s odbytem svých oper i naději na uvedení Skaláků v Plzni.[9]

V Prokopském údolí žijí mlynář Jonáš Jílek se svou ženou a dcerou Liduškou. V kopcích nad údolím jsou lomy a i Jílek si přivydělává jako skalák. Liduška je zamilována do mlynářského chasníka Hroneše a má to štěstí, že ani její rodiče se jejich případnému sňatku neprotiví.

Avšak na Lidušku si myslí i skalák Kalena. Nejenže ho však dívka nemá ráda, ale Kalena má špatnou pověst (jak vypráví starý vysloužilec a skalák Pavlík): prý je zvrhlík a zuřivec. Ani on však neví, že Kalena zabil svou první ženu pro nevěru. Přetrvávající hněv s výčitkami svědomí Kalenu připravují o rozum. Přesto si troufá požádat Jonáše o Liduščinu ruku. Když mlynář jeho žádost přirozeně odmítne, začne mu Kalena připravovat pomstu.

Zrána pracuje Jonáš v lomu; seká kámen, jsa spuštěn po skále na přivázaném laně. Kalena nahoře provaz podřízne, a když se lano přetrhne, zřítí se Jonáš se skály a zabije se. Kalena je chycen a skaláci se na Jonášově pohřbu, vedle truchlící rodiny, loučí se svým druhem.[10]