Sjarhej Cichanouski

V roce 2016 v aukci koupil chátrající památku, dům ve vesničce nedaleko ruských hranic. Dům chtěl zrekonstruovat, provozovat v něm hotel a agroturistiku.[10] V roce 2019 ho novináři navštívili znovu, projekt však příliš nepokročil, podle Cichanouského zejména kvůli velké míře byrokracie.[11]

Následně v březnu 2019 založil YouTube kanál Země pro život (Страна для жизни), když první video se věnovalo byrokratickým problémům při rekonstrukci domu.[12] Začal natáčet videa čím dál více častěji, publikoval i několik videí za den, videa se týkají zejména ekonomiky a politiky.[6][12] V listopadu 2019 měl kanál 37 tis. odběratelů,[12][13] v srpnu 2020 má již téměř 300 tis. odběratelů.[13]

V roce 2019 byl za účast na nepovolené demonstraci proti integraci s Ruskem odsouzen na 15 dní vězení.[14] V květnu 2020 oznámil svůj záměr kandidovat v běloruských volbách prezidenta, byl však znovu zatčen a k volbám zaregistrován nebyl, když podle volební komise jeho přihláška k registraci k volbám nebyla řádně podepsána.[4] Po návratu z vězení zjistil, že přihlášku podala i jeho manželka sama za sebe, což ho překvapilo.[6] Svou manželku však podpořil a pomohl jí se sběrem 100 tis. požadovaných podpisů potřebných pro registraci k volbám.[5][1][6]

Dne 14. prosince 2021 byl Cichanouski za přípravu a organizaci masových nepokojů a podněcování k sociální nenávisti odsouzen k 18 letům odnětí svobody. "Diktátor se veřejně mstí svým nejsilnějším odpůrcům,“ komentovala verdikt jeho manželka Svjatlana Cichanouská. Dalších pět kritiků režimu dostalo tresty ve výši 14 až 16 let vězení, jde o bývalého prezidentského kandidáta Mikalaje Statkeviče, blogera Ihara Losika, Uladzimira Cyhanoviče, Dzmitryje Papova a Arcjoma Sakava.

Podle představitelů Evropské unie a Spojených států jsou aktivisté oběťmi vykonstruovaných procesů. Americký ministr zahraničí Antony Blinken uvedl, že soudní řízení nebyla v souladu se zásadami právního státu. Lukašenkův režim vyzval k ukončení kampaně proti zástupcům občanské společnosti, nezávislých médií či politické opozice.[15]