Siegfried Marcus

Odpalovací zařízení, tzv. "Wiener Zünder" (Vídeňská roznětka), 1864

Marcus se narodil v tehdejším velkovévodství Meklenbursko-Zvěřínském (Mecklenburg-Schwerin) jako syn židovského obchodníka. Ve 12 letech vstoupil do učení na mechanika. V 17 získal zaměstnání v berlínském strojírenském závodě Siemens a Halske, který budoval telegrafní linky. V roce 1852 se přestěhoval do Vídně, hlavního města Rakouského císařství, kde nejprve pracoval u mechanika Carla Eduarda Krafta a od roku 1854 jako technik ve fyzikálním ústavu Vídeňské univerzity. Zde se vypracoval na asistenta profesora Carla Ludwiga. V roce 1860 si Marcus otevřel vlastní dílnu, která vyráběla mechanické a elektrické zařízení.[3]

K jeho hlavním příspěvkům patří vylepšení přenosového systému telegrafu a odpalovacích zařízení, například takzvaný "Wiener Zünder" (Vídeňská roznětka) z roku 1864.

Siegfried Marcus byl pohřben na protestantském hřbitově ve vídeňském Hütteldorfu. Později byly jeho ostatky přeneseny do "čestné hrobky" na Vídeňském ústředním hřbitově.

Nacistický přepis historie

Pomník před Vídeňskou technickou univerzitou

Vzhledem k Marcusově židovskému původu se nacisté zasadili o to, aby zejména v Rakousku zmizelo jeho jméno spolu s veškerými památkami na něj. Marcus coby vynálezce automobilu poháněného benzínovým spalovacím motorem[4] byl za druhé světové války na příkaz říšského ministerstva veřejného osvícení a propagandy odstraněn z německých encyklopedií a jeho jméno bylo nahrazeno jmény Gottlieba Daimlera a Karla Benze.

Po připojení Rakouska k říši v roce 1938 byl odstraněn i Marcusův pomník stojící před vídeňskou technickou univerzitou Po válce byl pomník obnoven a jeho automobil, který byl ukryt před Němci, se navrátil mezi exponáty Vídeňského technického muzea.

Marcusův vůz z roku 1870

Marcusův automobil z let 1888–1889

Podle informací z existujících zdrojů byl první Marcusův stroj z roku 1870 vlastně přestavěný ruční vozík.[5] Startoval se nadzdvihnutím vozu a roztočením řídicích kol, která se tak ocitla ve vzduchu. Spalovací motor (motor s vnitřním spalováním) byl určen pro tekutá paliva a stal se tak prvním, který poháněl dopravní prostředek při použití benzínu jako paliva. Marcus však nebyl s vozidlem spokojen a rozebral ho.[6]

V roce 1883 obdržel Marcus v Německu patent na nízkonapěťové zapalovací magneto a postavil nový benzinový motor.[7] Tuto konstrukci pak použil pro všechny svoje další spalovací motory včetně toho, který poháněl jediný dochovaný Marcusův automobil z let 1888–1889. Právě díky tomuto zapalování spojenému s kartáčkovým karburátorem byla konstrukce motoru tak průkopnická. V období kolem roku 1886 motor používalo německé námořnictvo ve svých torpédových člunech.[8]

Roku 1887 začal Marcus spolupracovat s moravskou strojírnou Märky, Bromovský a Schulz. Závod nabízel dvoudobé a po skončení Ottova patentu v roce 1886 také čtyřdobé spalovací motory Marcusova typu.

V letech 1888–1889 vyrobili ve strojírně Märky, Bromovský a Schulz automobil, který lze dodnes vidět ve Vídeňském technickém muzeu. Vůz Marcuse proslavil po celém světě.[9] Americká společnost strojního inženýrství automobil prohlásila za jeden z historických mezníků strojního inženýrství.[3]

John Nixon označil v roce 1938 v londýnských The Times Marcusův vývoj automobilu za experimentální v porovnání s Carlem Benzem, který dovedl tuto koncepci od experimentu k výrobě. Nixon se o Marcusově vozu vyjádřil jako o "nepraktickém".[10] Dvanáct let poté, v roce 1950, psaly The Times o automobilu ve Vídeňském technickém muzeu, že byl sestrojen v roce 1875 a že se jedná o první silniční vozidlo poháněné benzinovým motorem. Článek obsahoval i popis jeho první 12kilometrové cesty z Vídně do Klosterneuburgu.[11]

Marcus byl držitelem celkem 131 patentů v 16 zemích. Nikdy nepožádal o patent na automobil, a proto také žádný nevlastnil. Byl nicméně prvním, kdo ve svém přestavěném ručním vozíku použil k pohonu dopravního prostředku benzin.