Sid Vicious

Narodil se v Londýně manželům Johnovi (členovi granátnické gardy) a Anne Ritchie. Jeho otec odešel krátce po jeho narození. Během jeho prvních let se se svou matkou přestěhoval na španělský ostrov Ibiza, kde se údajně živila prodáváním drog. Dvojice se později přestěhovala zpět do Anglie, kde si Anne vzala Christophera Beverleyho a poté se v roce 1965 usadili v Kentu, Anglii.

Jeho nevlastní otec zemřel za půl roku a on se svou matkou žil do roku 1968 v pronajatém bytě v Tunbridge Wells, kde navštěvoval Sandown Court School. V roce 1971 se pár přestěhoval do Hackney ve východním Londýně.

Lemmymu Kilmisterovi v rozhovoru pro hudební časopis Mojo řekl, že ve čtrnácti letech prodával LSD na koncertech rockové skupiny Hawkwind.

Od roku 1974 začal užívat drogy nitrožilně se svojí matkou, zvláště amfetaminy. Od roku 1975 si začal ubližovat a vystavovat své protisociální přesvědčení. V té době také napadl důchodce.

Svými vrstevníky byl popisován jako „hubený, ale příjemný“, přijal umělecké jméno „Sid Vicious“, které vzniklo z ironického vtipu Johna Lydona, jenž měl křečka „Sida“, který zřejmě Johna kousl a následovně jím byl přezdívaný Vicious (zvrácený, zlý, zvrhlý). Také se dále udává, že jméno Vicious vzniklo z písničky od (Lou Reeda), stejného jména. Ačkoliv Simon bylo jeho první jméno, často se uváděl jako „John“. Tehdy squattoval s Johnem Lydonem, Johnem Wardlem (Jah Wobble) a Johnem Greyem. (Čtyřka byla někdy označována jako Čtyři Johnové). Sid se údajně snažil uvést na pravou míru mediální výmysly okolo svého dospívání a jména, ačkoliv to John Lydon (Johnny Rotten) údajně okomentoval slovy: „Sid nemohl najít cestu ven z pytlíku chipsů“.

Svoji hudební kariéru začal jako člen skupiny Flowers of Romance, spolu se zakládajícím členem skupiny The Clash, Keithem Levenem (který později spoluzaložil „popistolovský“ projekt Public Image Limited). Uvolnil společnost s Bromley Contingent, modu avant-gardy, která následovala skupinu Sex Pistols a hrál na bubny spolu se Siouxsie and the Banshees na jejich známém prvním vystoupení v 100 Club Punk Festival v londýnské Oxford Street.

Podle fotografa skupiny, Dennise Morrise, byl „ve skutečnosti stydlivá osoba“, ale byl proslulý hlavně díky své násilnické osobnosti. Na festivalu 100 Club Punk Festival hodil sklenici od piva, která se roztříštila a střep zasáhl dívku, která následovně oslepla na jedno oko. Ritchie je obecně považován za zodpovědného, ale nikdy se to neprokázalo. Při jiném koncertu v londýnském 100 Clubu napadl reportéra časopisu NME, Nicka Kenta, motorkářským řetězem a na další akci v londýnském nočním klubu ohrožoval DJ BBC a zpravodaje hudebního pořadu Old Grey Whistle Test, Boba Harrise.

Sex Pistols v roce 1977. Zleva: Vicious, Steve Jones, Johnny Rotten.

Byl známý jako „hlavní fanoušek Sex Pistols“ a blízký přítel zpěváka Johnnyho Rottena, byl požádán, aby vstoupil do kapely po odchodu Glena Matlocka v únoru 1977. Manažer Malcolm McLaren jednou prohlásil: „Jestliže Rotten je hlas punku, pak Vicious je vzhled punku.“ Jeho punková osobnost byla daleko více užitečná než jakýkoliv talent pro hraní, takže nebyl slavný pro své hrací schopnosti, ačkoliv měl nějaké vlohy pro skládání, které předvedl ve skladbě „Belsen Was a Gas“, kterou složil úplně sám. Biografie skupiny Sex Pistols od Jona Savage, England’s Dreaming, podrobně líčí, že většinu basových partů skupiny na pozdějších nahrávkách odehrál kytarista Steve Jones a na pozdějších vystoupeních byl někdy Viciousův zesilovač vypnut. Sid prý musel požádat Lemmyho Kilmistera ze skupiny Motörhead, aby ho naučil hrát na basu se slovy: „Neumím hrát na basu“. Lemmyho odpověď byla (podle Lemmyho samotného): „Já vím“. Lydon ve své autobiografii No Irish, No Blacks, No Dogs píše: „Sid nebyl vůbec špatný pro tří-akordové skladby“. Sidovo první vystoupení se Sex Pistols bylo 3. dubna 1977 v Screen on the Green v Londýně. Jeho debut zfilmoval Don Letts a objevil se ve filmu Punk Rock Movie.

V listopadu 1977 potkal americkou groupie Nancy Spungen a hned spolu začali chodit (Spungen přijela do Londýna hledat Jerryho Nolana ze skupiny Heartbreakers). Byla závislá na heroinu a Sid, který už uvěřil své „Live Fast, Die Young“ image, se k ní brzy připojil. Ačkoliv byli hluboce zamilovaní, jejich násilnický a svízelný vztah měl ničivý dopad na skupinu Sex Pistols. Skupina i Vicious začali viditelně upadat během jejich amerického turné v roce 1978. Pistols se rozešli v San Franciscu po svém koncertě ve Winterland Ballroom 14. ledna 1978. Sid se se Spungen ve funkci „manažera“ pustil do sólové kariéry, během které vystupoval spolu s ostatními hudebníky včetně Micka Jonese ze skupiny The Clash, Glena Matlocka, původního basisty Sex Pistols, Rata Scabiese z The Damned a Jerryho Nolana a Johnnyho Thunderse z New York Dolls.

Spolu se Spungen byli uvěznění ve svém vlastním světě drogové závislosti a sebezničení. Záznam rozhovoru s nimi ukazuje pár pokoušející se odpovědět na otázky ze své postele: Spungen odpovídá stěží a nesouvisle, zatímco on upadá do bezvědomí a přichází zpět k vědomí. Poté byl velmi blízko sebevraždě, následovalo předávkování heroinem a musel být na čas hospitalizován. Ráno 12. října 1978 se údajně probudil z drogového omámení a našel Nancy mrtvou, zhroucenou na podlaze koupelny v jejich pokoji (pokoj č. 100) v hotelu Chelsea v New Yorku. Zřejmě zemřela následkem jediné bodné rány do břicha a vykrvácela. Byl obviněn z její vraždy, ačkoliv řekl, že si nepamatuje, co dělal. Existuje několik teorií, že Nancy byla zavražděna někým jiným, většinou se uvádí, že jedním z drogových dealerů, kteří navštívili jejich pokoj té noci a zahrnuje i možnou krádež jistých předmětů (včetně značného finančního obnosu), které byly prohlášeny za ztracené z pokoje.

Po soudním stání po smrti Spungen s ním udělali novináři krátký televizní rozhovor (záznam se objevil ve filmu The Filth and the Fury). Mírně se třásl a zdál se střízlivý, mrzutý a stažený do sebe:

Novinář: Bavíte se dobře?

Vicious: Děláte si prdel? Ne, vůbec se nebavím.

(dlouhá pauza)

Novinář: Kde byste teď chtěl být?

Vicious: Pod zemí.

Novinář: Myslíte to vážně?

Vicious: (tiše a smutně) Jo.

Kauce 30 000 $ byla zaplacena společností Virgin Records na žádost Malcolma McLarena. Viciousův plán bylo nahrát album se zbývajícími členy Sex Pistols, Stevem Jonesem a Paulem Cookem, aby si mohl opatřit finance na obhajobu. Byla to kolekce cover verzí zahrnujících (podle McLarena) White Christmas a Mack the Knife. Podle Paula Cooka je dále možné, že album byla kolekce oblíbených Sidových skladeb a byly by tam obsaženy i hity od The Stooges, Ramones, New York Dolls a The Heartbreakers. V únoru 1979 se v domě jeho nové přítelkyně Michelle Robinson konal večírek na oslavu jeho propuštění. Sid podstoupil během svého pobytu ve věznici Rickers Island protidrogovou léčbu a byl pravděpodobně čistý. Nicméně na večírku získal od své matky čistý heroin a byl následujícího rána mrtev, protože si vzal nadměrnou dávku. Dohady trvaly na tom, že Vicious, který nebyl schopný žít bez své milované Nancy, spáchal sebevraždu. Napsal o ní následující báseň, která se našla na utrženém papíře v jeho kapse, když zemřel:

Nancy

You were my little baby girl

And I knew all your fears.

Such joy to hold you in my arms

and kiss away your tears.

But now you’re gone. There’s only pain

And nothing I can do.

And I don’t want to live this life

If I can’t live for you.

Policejní detektiv Richard Housemanem a spisovatel Alan Parker podali teorii v dokumentu televize Discovery Posledních 24 hodin naznačující, že Sidova matka byla zodpovědná za podání osudné nadměrné dávky heroinu. Jelikož byla pravidelná uživatelka heroinu, domnívají se, že podání smrtelné dávky bylo úmyslné.

Sidova matka našla Sidův dopis na rozloučenou uvnitř kapsy jeho bundy před jeho pohřbem. Byl napsán na obě strany malého kusu linkovaného papíru nejistým hůlkovým písmem.

WE HAD A DEATH PACT I HAVE TO KEEP MY HALF OF THE BARGAIN. PLEASE BURY ME

NEXT TO MY BABY. BURY ME IN MY LEATHER JACKET, JEANS AND MOTOR CYCLE BOOTS

GOODBYE

Sidova matka zavolala po jeho smrti Deborah Spungen, matce Nancy, aby ji požádala o povolení pohřbít svého syna vedle Nancy, ale Deborah Spungen odmítla. Existují pověsti o tom, co se stalo s Viciousovými ostatky, ale jeden z nejrozšířenějších bájí je, že později jedné noci, „Sidova matka přelezla zeď hřbitova, kde byla Nancy pohřbena a rozptýlila Sidův popel po jeho milované, aby spolu mohli být navždy“.

Podle časopisu Guardian „je pravděpodobnější, že Sidova máma přijela zpět na letiště Heathrow s jeho ostatky. Malcolm McLaren tvrdí, že je převrhla v letištní hale, proto vymyšlený mýtus, že Sidova esence je unášena skrz větrací otvor a pohybuje se mezi cestujícími“.

Album Sid Sings vydala po jeho smrti společnost Virgin Records. Byla to kolekce většinou cover verzí nahraných na jeho živých vystoupeních v Max’s Kansas City v září 1978. Skladby obsahují „C’mon Everybody“ a „Something Else“ od Eddieho Cochrana spolu s materiálem Iggyho Popa a Johnnyho Thunderse a ztvárnění skladby „My Way“ od Paula Anky a Franka Sinatry. Neobyčejný záznam vystoupení Viciouse v Paříži poskytl závěrečnou scénu pro film Juliena Templa The Great Rock 'n' Roll Swindle. Dále album obsahuje cover verzi skladby „Born to Lose“ od Heartbreakers, která byla natočená na posledním britském vystoupení Sex Pistols v Ivanhoe’s ve městě Huddersfield na Štědrý den roku 1977 s Viciousem za mikrofonem.

• 30. června 1979 – „My Way“ #7 UK
• 20. února 1979 – „Something Else“ #3 UK
• 22. června 1979 – „C’mon Everybody“ #3 UK

• 15. prosince 1979 – Sid Sings #30 UK

• My Way/Something Else/C’mon Everybody (1979, 12”, Barclay, Barcley 740 509)
• Live (1980, LP, Creative Industry Inc., JSR 21)
• Vicious Burger (1980, LP, UD-6535, VD 6336)
• Love Kills N.Y.C. (1985, LP, Konexion, KOMA 788020)
• The Sid Vicious Experience – Jack Boots and Dirrty Looks (1986, LP, Antler 37)
• The Idols With Sid Vicious (1993, CD, Last Call Records, LC22289)
• Never Mind the Reunion Here’s Sid Vicious (1997, CD)
• Sid Dead Live (1997, CD, Anagram, PUNK 86)
• Sid Vicious Sings (1997, CD)
• Vicious & Friends (1998, CD, Dressed To Kill Records, Dress 602)
• Better (to provoke a reaction than to react a provocation) (1999, CD, Almafame, YEAAH6)
• Probably His Last Ever Interview (2000, CD, OZIT, OZITCD62)
• Better (2001, CD)
• Vive Le Rock (2003, 2CD)
• Too Fast To Live… (2004, CD)
• Naked & Ashamed (7”, Wonderful Records, WO-73)
• Sid Live At Max’s Kansas City (LP, JSR 21)
• Sid Vicious (LP, Innocent Records, JSR 23)
• Sid Vicious Mc Donald Bros. Box (3CD, Sound Solutions)

• (Don’t You Gimme) No Lip/(I’m Not Your) Steppin’ Stone (1989, 7”, SCRATCH 7)
• Sid Vicious & Friends (1998, CD, Cleopatra, #251, ASIN: B000001AS)

• Sid Vicious v’s Eddie Cochran – The Battle Of The Rockers (LP, Jock, LP 7)

• Cult Heroes (1993, CD)